Proč jet k moři. Slanému.

Moc ráda jezdím ranním autobusem. Nabírá děti na zastávkách po vesnicích a jejich rozhovory jsou tak bezprostřední a úžasné, že pokaždé se na ně doslova klepu. Včerejší cesta:
Na jedné zastávce nastoupil hošík a dvě děvčátka. Ta jedna měla na čepici kočičí ouška, druhá měla dlouhé vlasy, hošík čepici. Jejich rozhovor:

Hošík: „Tak já jsem to večer všechno musel smazat. Ty portály. “
Kočičí ouška nevěřícně: „ Portály?!“
Hošík: “Jo, portály. Všechny. Jsem je smazal. Přece v tom. Majnkraftu.“
Dlouhovlasá dívka: “ To hraje moje mamka. Já jsem jich zase plno postavila. Fakt. Plno.“
Hošík: „Tvoje mamka hraje Majnkraft??? Huuuustýýýýý !!!“
Kočičí ouška:“ To já bych ráda jela ke slanému moři. Hádejte proč? Proč bych tak asi chtěla jet k moři. Slanému.“
Ticho….
Hošík: „ Jééééé – podívejte! Tam na stromě! Hnízdo!“
Dlouhovlasá dívka zklamaně: „Ájo, a já myslela anděl.“ (to jsem se musela smát)
Ticho….
Kočičí ouška: “ Tamhle pracuje moje mamka. Ve Sportissimu. Dělá vedoucí. Včera tam kradly. Byly tři. Jedna se postavila k pokladně a ty dvě normálně, no úplně normálně pronesly bílé bundy a ještě tam nechaly na věšáku vzkaz.“
Hošík: “Huuuustýýýýý….“
Dlouhovlasá dívka:“ To moje mamka pracuje v kantýně. Dělá tam hambáče. Kolik ti vlastně je?“ zeptala se hošíka.
Hošík: „Osm.“
Autobus zastavil a děti vystoupily.
Najednou se zdál prázdný a mně bylo smutno. Nejspíš z toho, že nevím, jaký vzkaz nechaly zlodějky na věšáku, ale hlavně, hlavně z toho, že se už nikdy nedozvím, proč chtěla kočičí ouška jet k moři. Slanému.