Rozhodnout se
Rozhodnout se
Vlasy mi vlají, zalykám se proudem vzduchu i rychlostí. Rychle dýchám. Snažím se tápat rukama kolem, zachytit se – něčeho. Nic nevidím. Oči vytřeštěné dokořán – je tma.
Po stranách cítím občas pod prsty knihy. Police knih. Jak o ně zavadím, padají neslyšně někam dolů. Nekonečně dlouho.
Je mi zima.
Sahám si na obličej. Zjišťuji, že nemám ruce. Chci obejmout paže. Nemám paže. Nemohu hýbat nohama – nejsou. Uvědomím si, že se postupně vytrácím. Měním se v nic. Není přece možné nechat zmizet rozum!
Ztrácím trup. Stále padám v černotě. V nicotě. Dlouho. Nekonečně dlouho.
A potom - výkřik v panice, nevyhnutelnost definitivního.
Cvak……….
Smrt.
Probudím se zpocená. Plačící.
Po pár dnech zklidnění.
Přijmout ji. Tuto možnost. Konec všeho.
Nic vás nebolí. Žádný orgán. Žádné rozžhavené nože v oblasti srdce, a mozku. Žádná šílená beznaděj, žádné němé výkřiky o pomoc, žádné hroucení se do sebe, panická hrůza. Úporný strach z každé další minuty života.
Jen úleva. Nekonečná úleva nic neřešit.
Je vám všechno jedno.
Veškeré dění jde mimo. Vždyť se nic nezmění. Dál se točí svět. Dál svítí slunce. Lidé dál žijí své životy.
Ale.
Jakmile jednou jedinkrát tuto možnost připustíte, jakmile se jednou rozhodnete, je to jen otázka času.
Vše ostatní…jsou zbytečné žvásty a kecy.
V duchu se usmíváte. Protože nikdo nic netuší. A vy všechny kolem
převezete…
Komentáře (15)
Komentujících (6)
Doporučit
Tisk
Kloním se k tomu, co napsala Zdena... V mém bližším okolí už se takto rozhodlo během mého života víc lidí a možná si tím něco i vyřešili, nedělali to jistě jen z nějakého plezíru. Ovšem jejich nejbližším už zůstala nezacelitelná rána navždy, o to bolestivější, že se k tomu sami rozhodli... Soudit se ale nedá - každý si neseme za svůj život plnou odpovědnost a jistě každý z nás občas udělá něco, co by už podruhé neudělal, kdyby šel vrátit čas...
23.07.2018 23:14:03 | Amonasr
Ami...to všechno co píšeš-to je rozum. To je rozum !!!! jenže v tu chvíli jsi bez rozumu..víš co je to za úzkost? víš co je to za úpornou bolest? je to jako když Ti kvílí sirény do uší tím nejvyšším možným tónem!je to k zešílení...chceš udělat něco aby to přešlo ale nepřejde...je to jakoby Ti vráželi nože do břicha.taková to je bolest. chceš řvát, volat o pomoc...nikdo tě neslyší protože Ti nikdo nerozumí. neví, proč křičíš! neví!ani tví nejbližší. protože to nechápou. já tvrdila to samé co Ty a Zdenička...ano-máte pravdu. jenže ten dotyčný vám nerozumí. jakobyste mluvili třeba heberejsky. není prostě jiná cesta. já to napsala kvůli jednomu člověku. dává si za vinu, že to dotyčnému sebevrahovi nerozmluvil.jenže to by stejně nepomohlo. nerozuměl by mu...vím o čem mluvím. a znovu říkám: CHÁPU SEBEVRAHY...
24.07.2018 15:22:56 | Anděl
Ano, Anděli - píšeš to velmi sugestivně a naprosto Ti to i věřím. Ani můj předchozí komentář nijak nepolemizoval s Tvým textem, jen jsem k tomu měl potřebu připojit svou poznámku. Já sám jsem se v podobně vyhrocené situaci nikdy neocitl a doufám ani neocitnu, ale umím si to představit, jak to popisuješ, proto jsem také uvedl, že nelze nikoho soudit. Před pár lety spáchala sebevraždu jedna má mladá příbuzná, která měla bipolární poruchu a o případné sebevraždě se mnou poměrně často a ráda hovořila, až s jakýmsi podivným zaujetím, měla ke mně dost velkou důvěru a ráda se mnou své pohnutky rozebírala. Dokonce ji vysloveně bavilo mi líčit, jak to má konkrétně vymyšlené, i když v těch představách byla docela kreativní a nestálá, stejně jako ve všem ostatním. Vždycky to ale zakončila tím, že nechce ublížit zejména své mámě, kterou by to jistě hodně zasáhlo, takže to prý stejně nakonec neudělá. Mluvila o tom se mnou v podobném pro mě uklidňujícím duchu i nedlouho předtím, než spolykala prášky v době, kdy se všem okolo ní zdálo, že je právě docela v pohodě a nic podobného zrovna nehrozí, dokonce se těšila na nějakou naplánovanou událost. Možná ji ale zlákala právě ta představa momentu překvapení a jak všechny převeze, jak o tom také píšeš... Bůh suď. To se už nikdo nedozví... A vinu rozhodně nikdo druhý nenese - i o tom by se dalo ještě dlouze a dlouze psát, tyhle věci jsou asi hodně individuální a zamotané a stačí možná jen nějaký náhodilý impuls...
24.07.2018 16:56:29 | Amonasr
okolí to nemusi vubec zajimat ... a clovek nikoho nepreveze ... mozna zpusobi nekomu ... treba jedinemu cloveku ... bolest ... nejsme ostrovem ... usmev.z
23.07.2018 21:32:00 | zdenka
Zdeničko- máš prvdu. ael v tu rčitou chvíli to ten člověk vidí jinak....je to tak. jakmile se rozhodneš-je Ti všechno jedno....rozum i cit jde stranou. protože cítíš jen bolest. a chceš se jí zbavit...prostě to nejde jinak. nejde to jinak.
24.07.2018 15:15:22 | Anděl
no pěknýýý..hle andělinka-jak se porouhává**ST* :-D*
23.07.2018 13:53:55 | Frr
Ano Frr....to jsem prožila. Nebylo to hezké.No vidíš..rouhání...ano. ďábel se uchechtává...nu zatím nemá čemu se smát:-) zato se směje můj Bůh...a já se pak musím smát s ním....to mi dělá naschvál. Děkuji za koment...
23.07.2018 13:58:01 | Anděl
Ty pocity znám...
23.07.2018 13:38:29 | ROSA ŽIVOTA ZRAKEM VNITŘNÍM OSVÍCENA
Leni.....pak víš, co člověk prožívá. Nepochopí ten, kdo neprožil. Děkuji Ti...
23.07.2018 13:43:21 | Anděl
ACh..Též jsem to totiž zažila,drahoušku..... Začlo to v děcáku, má drahá.... :(
24.07.2018 09:36:00 | ROSA ŽIVOTA ZRAKEM VNITŘNÍM OSVÍCENA
Leni - je to za Tebou! a za mnou doufám též...
24.07.2018 15:12:25 | Anděl
Naději mám :-)
Naději pěstujme :-)
25.07.2018 14:03:01 | ROSA ŽIVOTA ZRAKEM VNITŘNÍM OSVÍCENA