Verpán a chtíč

Blankyt nebe narušilo hejno holubů. Zamířili k věži kostela. Posedali na doškovou střechu, aby vzápětí opět vzlétli, ohlušeni hlasem zvonu, jenž svým železným srdcem zval věřící na nedělní bohoslužbu.

Ke kostelíku stoupali dva udýchaní muži.

„No řikám ti – začalo to tak hezky!“ vyprávěl jeden z nich.

„Tak vykládej, já tam nebyl, byl jsem v lese. To víš…musím kontrolovat stromy. Dneska musíš mít v merku všechno!“

„Já vím, sousedovi někdo uříznul verpán. Takovej krásnej vysokej rovnej strom! A uprostřed lesa! Jo…mrcha jedna zlodějská…  Tak si představ – začala oslava a sousedka povídá starýmu- koukej přijít včas domu! A né aby ses vožral! Víš, že ráno je zabíjačka – no a soused jako že jo. Jenže, když je něco zadarmo, nezná míru, to víme. A tak střídal slivovici se skotskou, zapíjel pivem, prokládal řízečkama a biftečkama, navrch vodku a zase slivovici. V jedenáct už se neudržel na nohách. Tak povidám chlapům – heleďte, odvezeme ho raději domů. Tak jsme ho naložili do auta a dovezli k baráku. Tři jsme ho dovedli ke dveřím, zvoníme kolikrát – v baráku furt ticho. Tak jsem lehnul na zvonek, po dlouhý době otevře rozespalej kluk a říká – co blázníte? Nemůžete tátu nechat na schodech? Burcovat celej barák?

Já povídám – na schodech? Jako ležet? Do rána?  A on- tak s ním teda pojďte dovnitř. No dovedli jsme ho do obýváku, tam rozestlanej připravenej gauč, tak jsme ho svalili do těch peřin a já řikám- raději ho dáme na bok, kdyby zvracel, ať se neudusí. Sotva jsem to dořek, vole taková šavle a přímo na koberec! A co čert nechtěl, v tu chvíli na prahu jeho stará v noční košili až na zem a notně ke krku – no co ti mám povidat…za mne absolutně nevzrušující rozjetá nymfa.  A teď zařvala – ty vole! Ty seš ale takový prase!!! Tak jsme na nic nečekali a utekli jsme vodtamtuď. No co bys dělal ty?“

„Já? To samý…a ještě bych ho politoval. Chudáka. Vždyť von chodí do práce i o víkendu, aby s ní nemusel bejt doma…Tak a jsme za bránou. Přišlápni si, ať si sedneme dopředu.“

Do dřevěných vykládaných dveří vstoupili poslední věřící, kostelem zazněly tóny varhan a vzletný zpěv varhaníka.

Andělé u hrobů za kostelem naslouchali se skloněnými hlavami. Krásní ve své kamenné strnulosti, s vlnitými vlasy, sametovými křídly a sepjatýma rukama. Na barevnou květenu rovů sedali čmeláci, vůkol bučely včely a poletovali barevní motýli. Živo bylo ve vzduchu nad těmi, jejichž hlas již nikdy nezazní.

Po ukončení bohoslužby a svaté zpovědi se lidé trousili z kostela. Uprostřed nich tři babičky.

„Vidíte ho holky? Prej někdo ukrad verpán. Že ho huba nebolí! Chlomejzdníka jednoho! Dyť v tý zpovědnici byl aspoň půl hodiny! Na rozřešení mých hříchů jsem musela čekat takovou dobu!“ nadávala jedna z nich.

„A viděli jste pekařku? Co hodila do kasičky? Že se nestydí, kouká jen po mužských, protože ten její jen leží, je jako věchýtek. Zato vona kvete. Má prsa jako sexuální dračice.“

„Bodejť,“ přisadila si druhá. „Beztak se peleší s někym ve stodole. Hlavně, že do kasičky narve plno peněz a ve zpovědnici si uleví. A tim to má jako z krku.“

„Jo z krku. Ta si v tom lebedí. Ale já se taky nemohla dočkat, až se vyzpovídám. Kvůlivá slepicím. Nenesou potvory. Člověku se hnedle uleví, když dostane od pana faráře rozhřešení. “

„Že ten verpán uříz von, to ví kde kdo. A teď i farář.  I s kym zanáší pekařka. Jedinej kdo to neví je ten soused a pekař. A to tak je dycky. Ten koho se to tejká se to doví až poslední.“

„Jo – to máš recht.“ Řekla ta třetí, a posunula si puntíkovanej šátek na hlavě.

Kolem prolétla straka. V zobáku držela zlatý řetízek. Jen tak ležel na stole u otevřeného okna a pokušení bylo příliš velké. Nepotřebovala ho.

Když se ale tak krásně blejskal…