Je to zvláštní pocit, dívat se do celkové situačky a vidět domy označené červenými křížky. Zase tam pojedu a zase se na mě budou divně dívat, ty lidi, kteří v nich zatím žijí. Budou mě nenávidět, ačkoliv je budu chápat, jenže co je to platné? V jejich očích jsem vrah, spolupachatel, kterej se drobnou pomocí podílí na likvidaci jejich domovů, na vraždě toho jejich údolí. Údolí ve kterým vyrostli, vychovali svoje děti a ve kterým jsou pohřbený jejich předci. Údolí, který za pár let zmizí pod hladinou. A pak ujedu pár kilometrů a jiný lidi z jinech domů mě uvidí rádi a dost možná se budou zase ptát, kdy konečně už se začne, protože oni už byli pod vodou Xkrát. Všichni ty lidi žijí na stejným břehu, stejný řeky, kousek od od sebe, vlastně je dělí jen jedno – ta hráz.
Kdo dovede takto suverénně mluvit a v souvislostech vnímat, vidět ty podstatné životní paradoxy (ujedu pár km a jiní (v podstatě ti samí) lidé budou chtít zase opak...) měl by se věnovat psaní vážně. Máš autore Luky náhodou něco většího v zásuvce?
27.06.2019 07:29:03 | Karel Koryntka