Výlev

Kroky a hlasy zmizely. Daleko za obzorem, kam se schovává slunce, tam možná někde jsou. Asi tak jsem se cítila prázdná.
Minuty neutíkaly, čas neexistoval. Stejně jako má víra v lidi, v ty biologické stroje, poháněné lží. Vítr nebyl, jen chlad. Možná ani ten ne, třeba to v tu chvíli byl pouhý výplod mé nekonečně smutné mysli. Ruce jakoby upadly, tělo se nechtělo pohnout, bálo se tak strašně moc, že opět přijde a ztrestá mne. Vážně jsem si tu bolest zasloužila? Chtěla jsem pouze odejít, proč jste mne jen nenechali?
Ne, nevadí mi ty fyzické rány. Vadí mi ta psychická bezmoc.
Nevadí mi býti v řetězech. Vadí mi, když mne jimi škrtíš a drásáš mi duši do louží krve.
Všechny mé barvy jsi zalila hnusně rudou. Opila ses mým zoufalstvím dost? Doufám, že ano, víckrát to už nebude.
I když jsi mne tvými údery rozbila na miliardy kousků, budu se snažit uzdravit.
Nemusela bych si teď dennodenně v koutě olizovat rány, které nechtějí přestat krvácet. Nemusela bych brečet do té doby, dokud se slzami nezakuckám.
Vesmír není dokonalý, ale má být vyvážený. Toť jest má jediná naděje.