TY

Ráno Tě opět probouzí zvuk budíku, chvilku ho budeš ignorovat a pak ho stejně odložíš. Alespoň deset minut, říkáš si a bojuješ s tou nechutí vstát, předstírat, že žiješ.
Nemáš na to, zní v hlavě, zatímco bojuješ s panickým strachem z toho co je tam venku. Klid, nádech. Vstáváš a na ramenou cítíš tu váhu světa, je neskutečně těžký a Ty máš až moc slabé ruce. Výdech a vysvobození z postele.

V koupelně si opláchneš obličej a v zrcadle vidíš stále stejného člověka. Stále stejně nezajímavého a zbytečného člověka. Dost. Usměješ se do zrcadla jako každé ráno, předstíraný úsměv plný bolesti, se zábleskem naděje. Jsi nervózní, ne ze sebe, ale z lidí okolo Tebe, tam venku. Řešíš okolí mezitím co jsi ještě doma ve spodním prádle.

Zvuk kávovaru vystřídalo ticho, káva, jediná věc, která chutná jako život. Štěstí a naděje v jednom. Prchavé štěstí a naděje, ale na dně šálku se neschovává. Ať jich vypiješ kolik chceš. Nikdy tam není a Ty máš strach z toho skutečného štěstí. Máš strach protože víš, že štěstí bolí, víš že Láska zraňuje a proto z ní máš strach, otevřít se citům a nechat se jimi pohltit.

Jednou to prostě propásneš, jednou tu bude někdo, kdo Tě bude mít rád, kdo Tě bude milovat a Ty to přejdeš. Protože v sebe nevěříš. Protože proč by někdo měl milovat Tebe, když jsi nikdo? Nevěříš v to, že by si Tě někdo zasloužil. Máš strach, že nedostaneš tolik Lásky jako dáváš Ty, že vší tou Láskou tu druhou udusíš.

Večer pak ve sprše, Ti prolétne hlavou tisíce myšlenek, snažíš se je vytěsnit, vyhnat pryč před spaním. Všechny ty strachy, pochybnosti, jenž Ti svírají hrudník, dostat je pryč z hlavy. Únavou padneš do peřin s jediným přáním, vyspat se.

Několikrát za noc se probouzíš…