Jak jsem řekl rodičům, že jsem toxikoman

Bral jsem tolik drog, že mě to zbavilo spoustu trápení, ale dalo mi jich třikrát víc. To je princip – dobrý sluha, zlý pán. Jednou dá, třikrát ubere. Pamatuji si, když jsem rodičům poprvé řekl, že jsem feťák. Bylo mi 18, bral jsem dva roky a byl jsem o 20 kg hubenější, než na začátku. Choval jsem se jinak, změnil jsem se na všech úrovních. Jednou, když jsem přišel domů vykroucený na extázi, zeptala se mě máma, jestli jsem gay. Trochu mě to zabolelo, ta představa, že vidí, jak jejich syn nerandí, nemá holku a vlní se, mluví a hýbe rukami jak homosexuál, ale byl jsem rád, že je napadlo zrovna tohle a ne, že jsem narkoman. Tehdy jsem to urputně tajil. Pervitin Vás krásně naučí lhát a tajit závislost. Takových šíleností, co děláte, jenom pro krytí své závislosti, to je neskutečné. Začal jsem svoje noční zálety krýt randemi a svoje chování tím, že jsem „zamilovaný“, ale stále jsem byl bez holky. Později mi táta řekl, že si samozřejmě mého chování všimli, ale usuzovali, že jde o post-pubertu. Taky si vzpoměl na pár zvláštností, jako například to, že z mého pokoje slyšel až o dvě místnosti dál, jak mi skřípou zuby, když jsem předstíral, že spím. To byla sevřená čelist pod náporem metamfetaminových účinků. Bylo mu to divné, ale přešel to. Jednou jsem si dal doma z nudy LSD asi v deset večer. Za hodinu a půl mi najelo a já v euforii vzal další čtverec. Pohled ven z okna byl natolik zajímavý, že jsem se rozhodl jít ven. Vzal jsem batoh, naházel do něj různé zbytečné věci jako knížku, dalekohled, starý discman, budík a další zbytečnosti, které jsem se domníval, že potřebuji na svůj „noční trip“. Vyrazil jsem a potichu zavřel dveře, které byly hned vedle otevřené ložnice rodičů. Vrátil jsem se domů v šest ráno, sedl si na postel ve svém pokoji a halucinace jely na plno. Přišla moje máma, byla obří, místnost kolem mě měnila perspektivu, zcvrkávala se a měnila tvary. Máma se mě rozčíleně zeptala, kde jsem byl. Řekl jsem, že jsem doprovázel holku, co se mi líbila z klubu, že se bála. Zeptala se mě, proč to trvalo pět hodin. Řekl jsem, že to bylo takové rande spíš. Randil jsem s drogama.

     Ale to jsem odbočil, od toho, jak jsem to tedy řekl rodičům, že jsem feťák.  Byl listopad 2010, právě jsem byl po toxické psychóze, autonehodě a své první heroinové zkušenosti. Pokoušel jsem se přestat fetovat a byl jsem asi deset dní čistý. Byl jsem psychicky i fyzicky na sračku. Všemožně jsem ojebával školu a s rodiči jsem pár týdnů nepronesl víc, než pár slov denně. Ráno na mě máma řvala, ať vstávám do školy. Já neměl sílu ani zvednout svojí prdel z postele. Potřeboval jsem spánek, šíleně moc. Máma přitvrdila v křiku a výhrůžkách a já í řekl něco jako, že mám důvod, proč dnes nemůžu do školy. (Teď jsem si vlastně vzpoměl, proč jsem to na ní vybalil. Prostě mi došly síly na lži a výmluvy a neměl jsem energii ani na to, předstírat, že jdu do školy a být za školou. Vlastně jsem jí to tehdy řekl prostě proto, abych nemusel do školy. Ha ha.). Zeptala se mě teda na ten důvod, proč nemůžu do té posrané školy. Zvedl jsem se, uklidnil jí a řekl: „Mami, už dva roky beru drogy.“ Její úplně první pohled byl nechápavý, to byly poslední okamžiky, kdy si neuvědomovala důležitost situace. Koukala na mě, jakobych plácnul úplnou kravinu, podívala se mi na žíly. „Ne, nepíchám si, šňupu.“ řekl jsem a začal jsem jí vysvětlovat, že nemůžu jít do školy, že se snažím přestat a je mi zle. Byla v šoku, nechala mě v pokoji s tím, že si o tom potom promluvíme a šla do práce. Celý den v práci probrečela a řekla to tátovi.

    Tehdy jsem si ještě neuvědomoval ani půlku toho, co teď. Neznal jsem termín „spoluzávislý“, ani to, jak moc je celá rodina postižena problémem byť jen jednoho závislého. Netušil jsem jaká je to bolest pro rodiče, vidět jejich jediné dítě, jak odevzdává svůj život do osidel drog. Myslel jsem si, že je to jen můj problém, že ho mám pod kontrolou. A když pod kontrolou nebyl, myslel jsem si, že se z toho musím vysekat sám, že je to na mě. Teď vím, jak důležitým krokem bylo říct to rodičům. Trvalo to dalších pět let boje se mnou, oba zestárli o patnáct let a ublížil jsem jim víc, než dokážu chápat, ale kdybych jim to tehdy neřekl, dopadlo by to úplně jinak a rozhodně hůř.

    Když oba přišli z práce, posadil jsem je ke stolu. Začal jsem slovy: „V roce 1888 Japonci syntetizovali efedrin.“ a pokračoval jsem ve vyprávění dlouhé historie pervitinu, na což jsem navázal příběhem o tom, jak jsem se dostal k perníku já a co se tak za ty dva roky přibližně dělo. Šetřil jsem je na detailech, ty se průběžne dozvídají doposud, na něco žaludek nemají. Nakonec jsem jim přichystal strategický plán, jak hodlám přestat fetovat, co k tomu budu potřebovat a jakou roli v tom hrají oni.

    S pervitinem se mi tehdy povedlo přestat na tři a půl roku, ale vyhráno jsem neměl. Nahradil jsem pervitin léky, marihuanou, halucinogeny, alkoholem a gamblingem. Byl jsem stále závislý, pouze jsem nebral tvrdé drogy a nějakou dobu mi to stačilo, dokud jsem neklesl na dno, ale to je další epizoda v mém příběhu. Rodiče mě toho večera objali, řekli „to bude dobré“ a dodali mi sílu bojovat. Sami ještě netušili, co všechno je dále čeká, s jakým problémem jsem je seznámil. Ale mě se ulevilo. Jakobych se vynořil z vody a poprvé se nadechl. Jakobych se probral z dlouhého komatu a první, co vidím, jsou rodiče u mé postele. Byl to zásadní zlom v mé závislosti.