Slovenská Strela

 

Pospíchám na vlak Slovenská Strela, který jede z pražského hlavního nádraží směr Bratislava. 

Pojedu jen do Kolína za známými na návštěvu. Vstupuji do spodního vestibulu hlavního pražského nádraží a vítají mne melodické okouzlující tóny klavíru. 

Po pár krocích jsem jakousi silou nucen zastavit se a poslouchat melodii, která zní jako z jiného světa. 

Ač mám do odjezdu jen necelých 15minut, nemohu se hnout z místa. Je páteční odpoledne a očividně spěchající cestující se zastavují a srocují kolem klavíristy a lidé vystupující z metra jsou jakoby neviditelnou rukou připoutáváni a poslouchají spolu se mnou.

Nevzpomínám si, že bych tuto píseň kdy slyšel, ale je velice vábivá. Náhle pociťuji ve svém nitru pocit hlubokého rozšíření, dívám se na kolemstojící a zažívám nevýslovné obejmutí všeho a všech kolem sebe. 

Ten pocit mi vhání slzy do očí, ptám se sám sebe co se to děje, melodie graduje a já náhle nikam nespěchám, není kam, chci zůstat v tom nádherném opojení. 

V mžiku tóny doznějí, do rozhoštěného ticha se vzedme obrovský aplaus. Od klavíru vstává nevábně vyhlížející muž, v ruce svírá pomačkanou igelitovou tašku, pravděpodobně bezdomovec a nesměle se uklání na všechny strany, čiší z něj něco nadpozemského. 

Napadá mne, kde se to v tom člověku vzalo, tolik nádherné melodické energie. Toužím k němu zajít, podat mu ruku a obejmout jej. 

Jsem ve stavu, kdy miluji vše kolem mne, nic není samostatné, vše je jednolité a jsem toho součástí. 

Mé oči upoutá blikání času na odjezdové tabuli, jež upozorňuje na brzký odjezd daného vlaku.

Rychle se vzdaluji a zpovzdálí podchodu opět zaznívá krásná melodie.

Na nástupišti probíhají poslední přípravy odjezdu vlaku, popobíhám kolem vagónů a koukám, kde by bylo nějaké místo volné. Všiml  jsem si okénkem, jednoho místa volného, jelikož je i ulička plna cestujících, vzdávám se myšlenky, že budu do Kolína sedět. Nastupuji.

S podivem se mi cestující uhýbají a já se prodírám ke kupé, kde jsem spatřil ono místo volné. Vidím, že stále volné je a tak se nevěřícně ptám, zda je zde volno.

Naproti tomu místu sedí pán a paní a s milým úsměvem mi pokynou abych se usadil. Poděkuji a uvelebím se na jediné volné sedačce a v klidu vstřebávám onen prožitek z nádražní haly. 

Možná je na mne cosi ještě z toho zážitku poznat, jak jinak si vysvětlit příjemné pronikavé pohledy onoho pána a paní, kteří se spolu potichu baví. Onen muž má v rukou jakýsi časopis a s onou ženou diskutují o čemsi co je v časopise upoutalo.

Vlak se dal pomalu do pohybu. Elektronické informační zařízení vlaku vítá cestující na palubě a milý elektronický hlas virtuální paní, ohlašuje následující zastavení. Mám cca 40minut, kdy rozjímám o právě zažitém. 

Nemohu si pomoct, ti dva lidé naproti mne čímsi silně přitahují, střetáváme se očima a mám stále větší pocit, že je to osudové setkání. 

Bezděky slyším jejich rozhovor o duchovním tématu a napadá mne, zda toto místo nebylo připraveno k tomuto setkání. 

V poslední době jsem si kladl otázky, které mne přiváděly k touze po porozumění ohledně mého života, nevědouc si rady se směrem svého žití, ubíral jsem se někam s potřeboou nasměrovat, jak dál.

Stanice Kolín se kvapem blížila a já cítil stále větší potřebu dát se s těmito cestujícími do řeči. Nechtěl jsem je však vyrušovat od debaty, která i mne zaujala. Mluvili o léčení těla i ducha, ba co víc s přesvědčivými argumenty.

Rozezní se vlakový gong: "Následuje stanice Kolín."

Teď anebo nikdy!

S omluvou jsem dvojici nesměle oslovil: "Mohu se prosím zeptat co je to za časopis?" 

Slovo dalo, slovo a dověděl jsem se, že je to Spirit a po pár větách bylo zřejmé, že bychom si měli co říct. Oblékám se a vlak přibrzďuje. Loučíme se a při podání rukou, mi onen muž vkládá do dlaně jakousi vizitku se slovy určitě se uvidíme, jsem si jist. Při podání rukou jsem pocítil jakýsi příliv energie směrem do mého nitra. 

S úsměvem na Tváři vkládám vizitku do kapsy u bundy, kterou jsem chvatně na sebe právě navlékl a prodírám se s na shledanou cestujícími, když vlak zastavuje. 

Kráčím před  nádražní budovu na stanici autobusu, který mne odveze do Štítar k mým známým. 

Autobus přijede za pár minut, tak sahám do kapsy a vytahuji vizitku, kterou jsem právě dostal ve vlaku. Nevěřím svým očím, na modré vizitce je Socha svobody a stojí tam výrazně napsáno: 

"Síla je ve vás!"

Cosi se uvnitř mne na prsou pohnulo, ten pocit skýtal přesvědčení, že toto setkání nebylo náhodné.

A že skutečně nebylo, potvrdilo naše osobní, již plánované setkání o pár týdnů později v Pardubicích.

Toto následné setkání ve mne zanechalo pocit jistoty, že se věci dějí tak, jak se dít mají. 

Můj vnitřní 'nevěřící Tomáš' dostal kapky a odpovědi na otázky, které mne průběžně napadaly, dostaly rázem jiný rozměr.