Ochránce

Místo setkání je Pardubice, poblíž vlakového nádraží v jedné občerstvující provozovně na určeném místě.

Vcházím prosklenými dveřmi do příjemné útulné místnosti plné stolů a židlí, kde se rozhlížím a v povzdálí u prosklených okenních tabulí s výhledem na rušnou ulici sedí mně už dobře známá, usměvavá partnerská dvojice kynoucí mi na pozdrav.

Přibližuji se ke stolu, kde oba sedí. Muž vstává a podává mi ruku, zdravíme se, představuje svou partnerku Moniku a sám se představuje jako Míla a mé jméno je Petr. Opět pociťuji zvláštní tepelnou energii, která doslova proudí přes naše spojené ruce do středu mé hrudi. Dozvídám se při tom, že jsem prý silně senzitivní.

Vzápětí Míla dodává, že tu nejsme sami, že spolu se mnou přišel někdo další. Nejistě se rozhlížím a nikoho dalšího nevidím.

Sedíme naproti sobě a očekávám jak se hovor rozvine. Monika přitakává, že i ona vnímá, že je tu další bytost s námi. Míla se soustředí a napojuje se na onu bytost. 

Říká, že je vysoké postavy a je mým průvodcem takovým mým strážným andělem se smyslem pro humor, právě se vesele směje a ukazuje svou velikost, má své jméno, ale mohu ho nazvat podle svého uvážení. Je prý stále po mém boku a mohu se kdykoliv na něj obrátit a bylo potřeba mi to dnes sdělit. 

Oba partneři M&M si v tom notují a ač koukám asi jako puk, tak mne to sdělení, s podivem, nikterak nepřekvapuje a v přítomnost tohoto mého ochránce 'věřím', umocňuje to jakýsi pohodový klid sálající především z Míly i Moniky, nádherně se doplňují.

To jsem však ještě vůbec netušil, že má cesta domů bude ve znamení ujištění pro mou racionální mysl, že věci mezi nebem a zemí není radno podceňovat. 

Dovídám se, že Míla je léčitel a oba dva s Monikou jsou propojeni přes duchovní energie. 

Rozhovor se odvíjí pomalu a jistě, za chvíli jsme se shodli na tom že si všichni zcela sedíme, jako bychom se znali odjakživa. 

Dostávám odpovědi na otázky, které jsem ještě ani nevyslovil. 

Je mi v jejich společnosti tak dobře!

Náhle pociťuji chlad, jakoby byl někde průvan až mi vyskočí po těle husí kůže.
V tu samou chvíli Míla přeruší náš hovor slovy: "Někdo sem opět přišel", soustředí se on i Monika. 

Je to starší žena, začne Monika a Míla pokračuje v popisu. Dokonale právě popsal mou babičku, která již nežije. Bezděky vyhrknu, babi!? 

Najednou 'Míla' povídá: "Péťo, přišla jsem Ti říct, že můj odchod byl spontánní, vše je jak má být, nemějte starost."

Rozechvěji se a usedavě pláču, nemohu zastavit vzlykání a s omluvou si utírám slzy...
"To je v pořádku Petře." říká tiše Míla s empatií a Monika přikyvuje. 

Z čista jasna chladivý závan ustal a Míla povídá, že už je ona duše pryč.

Říkám ještě ze slzami v očích, že přesně to jsem potřeboval slyšet.

Babička byla totiž nalezena mrtva ve svém domě a některé indicie naznačovaly, že mohla být někým zabita, bylo to totiž v období, kdy se dopustili jedni manželé, několika vražd na osamocených důchodcích po celé České republice, ale vše vyznělo do ztracena. 

Toto ujištění, bylo pro mne a následně pro mou mamku, kteréž byla moje babička maminkou, jako čistý pramen v osvěžující studánce.

Nevycházel jsem ten den z úžasu. Míla dokonce odhalil zdravotní problémy mé mamky a posléze se spolu spojili a na dálku jí posílal uzdravující energii, kteráž se neminula účinkem.

Loučení bylo plné emocí ani se mi nechtělo je opustit. 

Odcházím a na ulici si povídám se svým ochráncem o kterém jsem doposud nevěděl. Přesto, má tvrdá, příliš racionální mysl začala vzdorovat a jakoby uvnitř své hlavy jsem slyšel: "Petře neblázni..."

Než jsem však dojel domů a bylo to již za tmy, jsem měl poznat, zač je toho loket, poslouchat svou nevědomou mysl.

Vystupuji z tramvaje na žižkovské zastávce Biskupcova, kousek od ulice Rečkova, kde jsem bydlel. Jdu prázdnou Koňevovou ulicí. Je nezvykle tichá pouze zamilovaný pár v dálce přede mnou, jinak ani živáčka. Kladu si v duchu otázku, co mne to popadá za tísnivý pocit a hned na to se na ulici, neznámo odkud, objeví nevzhledná postava klasitě nesrotumitelně halasící a pokřikující. 

Zmíněná dvojice onoho odrbaného 'člověka' obloukem míjí a rychle se vzdálí do postranní ulice.

Onen zjev, se zastaví, zbystří mne a rychle se přibližuje přímo ke mně s rozhazováním rukou hromově nesrotumitelně cosi křičí.

Jak se blíží blíž a blíž, vidím jeho rozzuřený tmavý obličej a hluboko zapadlé tmavé oči na mne zírají, popadá mne opravdový strach, jako ve strašidelném snu. 

Pokusím se jej obejít, ale zatarasí mi cestu a s obličejem přímo před mým cigaretou v ústech burácivě volá: "Zapal mi cigaretu! Zapal mi cigaretu!

Krve by se ve mne nedořezal. Sakra, kousek před mým bydlištěm teď mohu přijít k úhoně, třesu se jako osika, s polknutím a suchem v krku, ze sebe bázlivě vysoukám slůvko: "Nekouřím!"

Onen 'přízrak' se nehodlá vzdát, vzpřahuje své urousané ruce pod můj krk a řve: "Dělej, zapal mi cigaretu!" 

Přivirám oči a s obavami násilí se v duchu obrátím na svého průvodce: "Prosím pomoz mi!"

Co se stalo v zápětí bylo neuvěřitelné.

Z nenadání se násilník vykekaně podíval nahoru nade mne, přikrčil se, překříženýma rukama si chránil obličej a hlasem plným strachu až prosícím hlasem zvolal:
"Sirky, já jsem chtěl jen sirky!"

Ustoupil mi z cesty a já se úprkem hnal ke dveřím domu, kde jsem bydlel, pred odbočením vpravo, do ulice Rečkova, jsem se ohlédl zpět do ulice, kde se právě onen incident odehrál a nikdo tam již nebyl, pouze klid.

Odemykám chvatně zámek domovních dveří a stále se nejistě ohlížím. Zabouchnu za sebou s úlevou vchodové dveře. Vyběhnu po schodech ke dveřím svého bytu a bez rozsvěcení si sednu na postel, teprve teď si uvědomuji že to, co se právě odehrálo, mělo svůj význam. Podíval jsem se vedle sebe do tmy a v povědomí vidím smějícího se neviditelného obra, plného dobra a hlasitě mu z celého srdce děkuji.

Posléze si uvědomuji, že má v mém životě stálé místo, když jsem si v mysli přebral situace, které se mi v životě přihodily a když o tom tak nyní rozjímám, tak není pochyb o tom, že prodloužená ruka ochránce nezahálela...