Udržet si klid i přes soudy druhých

Moje letní jízda na kole a s tím spojená zkušenost je přesně ten příklad, jak se dá lehce sklouznout k souzení druhého.

Jel jsem se projet na kole a musel přejet železniční most úzkou uličkou. Na mostě se míjejí cyklisté, neboť je součástí cyklostezky.

Protože most vede přes řeku Berounku a pod mostem je zurčící jez a krásné panorama, mnozí cyklisté se zastaví a kochají se. Tak jsem tak učinil i já zastavil se a rozhlížel se po krásné krajině.

Najednou za sebou slyším pozóórr, otočím se a na kole se ke mně blíží cyklistka závodnice. Přitiskl jsem tedy sebe a své kolo k mostnímu zábradlí ať může chvátající žena projet, no moc místa tam nebylo...

Cyklistka asi někam chvátá, tak projíždí těsně vedle mne a vzápětí zavrávorá a položí se i s kolem na zábradlí.
Dělám si starosti zda je paní v pořádku, ale hned dostávám sprchu...
Slyším: "Nooo, a mobil mi spadl do vody, to je v pr.... To tady musíte tak stát uprostřed!?"

Paní mne probodává očima a hned ví kdo za to může, no přeci já. Bezradně kouká do vody přes zábradlí a zase na mne jako bych jí tam ten mobil hodil já.

Samozřejmě jsem odvětil, že ať na mne nehudruje, že jsem nebyl ten kdo jí tam ten mobil hodil a hledíc na prázdný jednoduchý úchyt mobilu mi bylo jasné, že by ten mobil vypadl, při sebemenším karambolu.

Dopustil jsem se i já soudu, když jsem paní odvětil otázkou, proč neslezla z toho kola a neobešla mne v klidu, pak by se to bývalo nestalo.

V ten moment paní cyklistku vůbec nezajímalo, že má své kolo uprostřed v cestě a že já nemohu projet, ale chápal jsem ji. S vědomím, že už se teď stejně nic dělat nedá, paní poprosím o uvolnění cesty a pokračuji dál v jízdě.

Soudíme druhé skoro denně, ale následky svého jednání málokdy umíme připustit.

Nikdy nesuď, když nevíš co předchází jednání druhých a jak se zachováš v dané situaci ty osobně.

Přeji vám krásné dny přátelé, bez zbytečných soudů...

Psát na svou zeď, spíš než na zeď ostatních