Nekecej mi do života

“Ať si každý dělá co chce! Nemáš právo soudit”

“Žij a nech žít!”

Věty, které se dnes často skloňují. 

Pokud máte názor, či snad troufale i výhrady k někoho chování, názorům na rozličné věci, politickým názorům, nebo na destruktivní styl života…. Tak to je špatně. Nejenže se výhrady nesmí říkat, ale na výhrady nesmíte ani pomyslet!

Když si to myšlení a úsudek přeci jen potají dovolíte, pokud jste odhaleni, propadá váš osobní nárok na názor ve prospěch  ublíženému jedinci, případně celému davu. 

Oběť vašeho úsudku vyroste do neuvěřitelných rozměrů a začne vás lynčovat. 

Vždyť jste pošlapali jeho osobní, nedotknutelné právo! Vy nemáte myslet a soudit! 

Říkat vlastní názory, to by tak scházelo, holoto jedna!

“Ať si každý dělá co chce!” provolává lynčující dav. 

“Co si to dovoluješ kecat mi do života? Ty nemáš právo mě soudit!” osočí vás člověk, který se chviličku před tím zeptal na váš názor. 

Pak se pohoršeně zatváří, znechuceně se na vás podívá a vydá se poslechnout si přednášku jakéhosi kouče, který právě úspěšně dodělal náročné dvouměsíční intenzivní školení a závěrečný test zvládl bez jediné chyby. 

Po vynikající přednášce si zakoupí knihu přednášejícího myslitele a spokojený vyrazí domů. Tam se do knihy začte s myšlenkou, že jemu tedy v žádném případě nebude nikdo kecat co života, protože on teď ví jak na to. 

A kdyby se nějakou záhadou stalo, že v knize, odborníka na slovo vzatého, nenajde odpovědi na své otázky, (což je prakticky nemožné, protože myslitel měl přeci závěrečný test bez jediné chyby) vždycky se dá použít Google. 

A jak známo, Google ví všechno, nesoudí a nekecá lidem do života. 

To jsou paradoxy, pane Vaněk, to jsou paradoxy!