Život za mřížemi

Život za mřížemi.
Tento příběh je plný vzpomínek, na dobu kdy svět byl ještě v pořádku. Mé dětství jsem si prožila ještě v době tvrdého komunismu. Jelikož jsem nebyla žádný rebel, ale normální venkovská holka, můžu říct, že se mě tahle doba moc výrazně nedotkla. První omezení mě postihlo, jak jsem po učňáku chtěla jít na večerní školu. Tehdy si mě pozval ředitel školy a řekl mi, že pokud nevstoupím do KSČ, tak tu školu neudělám. V ten moment jsem si vzpomněla na svého dědu a tohle jsem přece nemohla udělat.
Když byl 15. března roku 1939 zřízen Protektorát Čechy a Morava, děda byl v obci u zrodu domácí odbojové činnosti. Jelikož byl pekař, za války pomáhal partyzány zásobovat chlebem, jinými potravinami a informacemi.
Tehdy jsem ředitelovi sdělila, že nevstoupím a na večerní školu taky ne, otočila se ke dveřím, slušně řekla na shledanou a odešla. Čekala jsem, co z toho bude, nebylo nic. Tehdy mě snad poprvé štvalo jejich tlačení do věcí, kde jsem fakt nemusela být. S výučním listem taky žijí, ale ze ctí.
Vyrůstala jsem s rodiči a sourozenci v rodinném domě. Oba sourozenci byli ode mě starší. Sestra o 13 let, bratr o 7 let. Vždycky se ke mně chovali moc pěkně. To, že měli jiného tátu, jsem se dozvěděla, až jsem byla trochu větší. Kromě nás tady ještě žili moje babička s dědou a křesná s křesným se dvěma syny, tak se u nás říkalo těm, kdo mě drželi u křtu v kostele. Jak se říká, bylo nás tam jak malých myší. Tento dům byl okořeněn neskutečnou láskou, vstřícností a vřelým objetím. Jelikož babička s dědou měli osm synu, dovedete si představit, to tam jak v úlu. I přesto, že celá rodina byla vychovávána ve skromnosti, babička se vždy snažila, aby na stole nic nechybělo. Nikdy nechyběly upečené koláčky nebo velké koláče. O vánocích to byla úžasná vánočka. O velikonocích se pekl mazanec, nebo beránci, babička barvila celou velkou mísu vajíček, některé v cibulových slupkách, některé v barvičkách přímo na vajíčka. O masopustě to byly zase koblihy. Vždycky určité období mělo určité kouzlo takových dobrůtek a setkání celé velké rodiny strýčku, tetiček, sestřenic a bratranců. Dva syny od babi a dědy jsem nepoznala. Jeden syn jim umřel, jak byl malinký. Druhý byl první manžel mé maminky, který odešel na věčnost v 33 letech, jak se říkalo v kristových letech. V té době měli spolu, 8 letou dceru a 2 letého syna, rozestavěný dům, k tomu hodně dluhu. Jak to většinou v této době bývávalo, i v této rodině si vzal bratr zesnulého vdovu a děti si osvojil. Jak vždycky říkávali, ze začátku vztah nebyl moc z lásky, ale vycházel ze slibu, který dal bratr bratrovi na smrtelné posteli. Ten zněl: Prosím postarej se o mou ženu a mé děti. Tak se taky stalo.
Po svatbě jsem se narodila já, sice táta chtěl vždy fotbalistu, ale věřte, že nikdy nelitoval. Jeho sportovní duši jsem měla v sobě. Sotva jsem začala chodit, už si se mnou kopal s balonem. To, že doma měli kluci vyrobenou šlapací káru, prošlo taky mým testem. Táta vyrobil i chůdy, málem jsem zapomněla, že mám i nohy. Ze dřeva také vyrobil pálky na stolní tenis, vytáhl se starý velký stůl a byla hned zábava. V létě to byla, v půlce dvorku natáhla síť, kde všichni muži z domu hráli nohejbal, badminton. Jak jsem s ním později chodila na fotbalové zápasy, tak po něm bylo mé i to zábradlí, o které se opírali fanoušci. Buď jsem po něm chodila jak cirkusák po laně, nebo na něm dělala různé výmyky, točáky v sedě s rukama na zábradlí, nebo zkracovačky hlavou dolů. No nevím, co si o mně táta tenkrát myslel. Snad to nebylo to, že se mu fotbalista mění v opici.
Práci doma s mámou jsem dělala spíš z povinnosti, raději jsem pracovala na venku po boku táty.
Při dlouhých zimních večerech se hrály karty, kostky. Tyto večery, jak se všichni sešli, byly něco úžasného. Když se zpětně ohlédnu, mohu jen konstatovat, že jsem vyrůstala v domě, kde to opravdu žilo. Rodinky, které tam s námi bydlely, měly srdce na pravém místě. Vyzařovala z nich láska k druhým, pro kterou by se rozdali.
Moje první cesta ze školy byla k babičce a dědovi. I když jsem byla vždy po obědě, nechávali mi na pecku kastrolky s obědem, co ten den vařili. Na ty dobré, skromné od srdce vařené mňamky nikdy nezapomenu. Věřte nebo ne, nikdy se mi domů od nich nechtělo. Měli v sobě kouzlo těch starých lidí, co my už teďka nedokážeme. Nebo si to možná myslím. Když byly prázdniny, nebo jsem byla nemocná, spávala jsem u nich v ložnici, to jako, že jsem tam na prázdninách. Měla jsem totiž jen jednu babičku a dědu, z tátovy strany a ti bydleli s námi v domě. Tak mi to chtěli vynahradit. Od mamky umřeli brzo, ještě před mým narozením. Tak jsem vlastně nepoznala co je to jezdit za babi a dědou na prázdniny.
Velmi ráda jsem asistovala u jakékoli práce. Vůbec mě o ni nikdy nežádali. Když babička pomývala nádobí v tom jejich vysunovacím lavorovém stolu, hned jsem vzala utěrku a šla to nádobí utírat. Už ten stůl měl v sobě to zvláštní starobylé kouzlo. Doma jsme měli moderní kuchyňské linky, to už nebylo ono. Veškeré starobylé hrníčky, talířky, skleničky ve mně tehdy vyvolávaly pocit domova, ze kterého má rodina vznikla. I nyní uschovávám některé jejich skvosty. Jakmile si ohřeju polévku, dám si ji do starého těžkého kameninového, možná tam bylo i trochu keramiky, talířku a vzpomenu si na ty krásné časy, jak jsem z něj jedla u babičky a dědy. Mám doma jednu sklenici na stopce, je celá okřápaná, ale je od nich. Jak si do ní udělám kávu, vzpomenu si na neskutečné pohárky od babičky plné ovocem, pudinkem, ručně šlehanou šlehačkou, posypanou nastrouhanou čokoládou. Také mám poslední válečkovou štamprli z pořádného skla, která má už taky svůj historický čas za sebou. Nevěřili byste, že ji převážně používám já, když připíjím všem na zdraví, vzpomenu si na dva slogany, který používal můj křesný, když pozvedl štamprli řekl. „ Vejdi do života a neuškoď “. Při přání k narozeninám, přál každému ať je tady s námi „Do sto roku a jednu zimu“. Při pozvednutí této štamprle se podívám k nebi a vím, že touto cestou i oni připíjejí se mnou pomoci této archivní oťukané, ale stále funkční štamprli. Těch skvostů mám doma spoustu i od jiných členu rodiny, co už tady mezi námi nejsou. Při svátečních příležitostech to střídám a vždy prohodím rodince, kdo dneska bude s námi u stolu. Jestli to bude od mých křesných cibulák, nebo svatební servis po mých zesnulých rodičích. Hned to jídlo lépe chutná, když jsme všichni pohromadě.
Pomáhat starším lidem jsem brala jako samozřejmost. Když jsem viděla, že má babi motyku, už jsem byla na zahrádce, abych ji v tom nenechala sama. To samé i u chlapské práce. Jakmile se řezalo dřevo, nebo skládaly brikety, vždy přichystaná pomoci. Také jsme měli doma zvířata. Ty byly buď pro radost, to byly naše kočky a také koťata. Nebo pro naší velkou rodinu na chov, slepice pro vajíčka, později na polévku, chovali jsme spoustu králíku, pro které se muselo na zimu nasušit spoustu sena. Tehdy bylo zajímavé, že to tolik nezdechalo. Maximálně když se posekala mokrá tráva a nechtěně se zapařila. Nechyběly ani husy, které se chovaly jak na maso a hlavně vůli peří, ze kterých se pak šily peřiny, výbavy pro nevěsty. Než to však došlo do těch povlaku, musely se ty husy nejdříve oškubat, to byl někdy boj. Huse se na hlavu navlékla punčocha, aby neštípala, pořádně se musela držet mezi nohama, poté oškubat. U nás se scházelo z okolí spousta tetiček a babiček, které nám chtěly pomoci, a po dlouhých zimních večerech s námi drhli pírko po pírku, vyprávěly se historky, až jsme naplnili čtyři polštáře a dvě peřiny. Velice ráda jsem se této titěrné práce účastnila.
V našem domě se vždy dodržovaly určité tradice, jenž se předávaly z generace na generaci. Hlavně nesmím zapomenout na ty úžasné pravé zimní prosincové zabíječky prasátka, u které vždy asistovala celá rodina. Den předtím se musely napéct velké koláče. Možná se ptáte proč? Můj dědeček byl kdysi pekař a to by to bylo, kdyby u pekařů, jak se nám říkalo, nebyly na zabíječce ty poctivé koláče. Náš řezník byl masem přejedený a na tento okamžik se vždy strašně těšil. Také se musely uvařit do jelit kroupy, nachystat česnek, cibuli, sůl, koření, různé nářadí potřebné k výrobě tlačenky, jitrnic, jelit, klobásek. Každý člověk měl na starost určitý úsek. Řezník měl za úkol prasátko zabít. Což někdy bylo nad jeho snahu, protože jej zrovna teď chytly záda, nebo selhala jateční pistol. V tom vždy jeho práci zastali naši chlapi, jenž u něj léta asistovali při jeho porážkách. Poté se z prasátka vypouštěla krev, tu babi vždy musela míchat, ať je hladká, bez hrudek. Ta se potom používala k výrobě polévky, zvaná prdelačka, nebo do výroby jelit. Poté se prase dalo do necek, posypalo kalafunou, polilo vřelou vodou a kovovými zvonky se z něj sundávaly štětiny. Řezník pak oddělil hlavu, která se musela od štětin také očistit, z ní se pak dělalo také spoustu produktů. Například první jídlo na zabíječce vaječnice z mozečku. Když se nad tím zamyslím, hrozná představa. Lidi to byla dobrotka pro hladové pracovníky. Nikdo neřekl ne. Pak se prase vytáhlo na bidlo, vyvrhly se střeva a vnitřnosti, ty se potom použili na výrobky. Střeva se propláchli, nebo dokonce praly v obyčejné pračce, ať nesmrdí a dají se znovu použít na určité dobrůtky. Řezník prase naporcoval na určité díly. Z těch se potom vyráběly klobásy, delikatesa sekaná z panenky, kolena a nožky se uvařily v kotli na tlačenku, vyrobily se jitrnice, jelita. Maso se naporcovalo na konzumaci, nebo do mrazáku. Také se do vany nasolily bůčky, anglické, to se po uležení udilo v udírně. Ze špekového sádla se vyškvařily oškvarky, ty se přecedili, aby sádlo zůstalo čisté pro další použití. Oškvarky se buď pomlely, nebo se jedly jen tak osolené ke chlebu. Celá tahle akce byl jeden velký koncert, sehraných lidí, kde každý si hlídal svou pozici, aby naše výrobky byli ty nejlepší. Nejkrásnější pocit byl, jak vše bylo ve střívkách, tlačenka, jitrnice uvařeny, klobásky nachystané na uzení, jelita na pečení, některé díly rozložené ve vaně nasolené a samozřejmě masné nádobí umyté. Pak si celá rodinka zaslouženě sedla, dali jsme si po slivovičce, pivečku někdo i vínečku a pokecali spolu, jak jsme to všichni hezky zvládli. U nás to bylo vždy jak v pohádce. Čím víc se lidí na něco vrhlo, tím to bylo rychleji a ještě s kupou srandy a zážitku. Jsem ráda, že jsem toto kouzlo tradic ještě zažila, mám to uschované ve svém srdíčku.
Mezi další tradice v naší rodině bylo kdysi za války pečení chleba, rohlíků, to tehdy děda pekl pro lidi, chodili si pro to partyzáni, bohužel tam chodili i Němci. Někdy se stalo, že se tam prý sešli obojí najednou. Pro tento případ měl děda pod stolem v kuchyni malou díru, kde vlezli fakt jen štíhlí. Tou partyzáni naskákali do sklepa, v tichosti čekali, až si Němci odnesou chleba, pak vylezli do kuchyně zpět. Jsem hrdá na svého dědečka. Tolik riskoval, měl doma ženu a osm synu, přitom svým zlatým srdcem pomáhal, kde bylo třeba.
Pečení chleba a rohlíku jsem už nezažila. Zažila jsem ale, ještě to prostředí. Jak jsem byla mladá slečna, vše tam ještě stálo tak, jak děda kdysi pekl. Byla tam velká pec, v regálech spousta ošatek, lopatek, lopat na sázení chleba, smetáčku co prostě bylo potřeba k pečení. Vedle byla místnost, které se říkalo dílna, tam byla největší zima. Tam se uschovávalo vše, co by se mohlo zkazit. Například vyuzené věci ze zabíječky. Tolik lednic v domech nebývalo, ale byli místnosti, kde v zimních měsících bylo jak v lednici. Účastnila jsem se při pečení koláčku, koláčů a vánoček. Tato tradice se opravdu zachovala a předala všem generacím, kteří v tomto domě vyrůstali a vždy pomáhali při určitých oslavách, pohřbech, u pečení těchto dobrůtek. I já pokračuji v tomto koloběhu života s vděkem, že mě tyto neskutečné mňamky naučili.
Můj táta také vyráběl pampeliškové víno, i z toho jsme udělali tradici. Vždy na jaře, jak pořádně vykvetly pampelišky, otrhaly se rozkvetlé květy, vytáhl se na zahradu největší hrnec, co se doma našel, do něj se daly otrhané květy, nakrájené citrony, voda, to se vše vařilo nad ohništěm. Na druhy den se svařil cukr s vodou, vše vychladlé se pak scedilo, dalo do demižonu, přidaly se kvasnice a nechalo se to bublat. Po určité době se to stočilo, on to ještě přilepšil trochou rumu na vůni. Zázrak z daru přírody byl na světě. Moc dobře se to pilo, když to někdo přehnal, následky byly horší. Můj táta pracoval na pile, kde trénoval fotbalisty. Jednou jim donesl okoštovat pampeliškové víno, už musel nosit každý zápas. Udělal jim tímto takovou motivaci. Na zápas přijel ze soudkem, řekl jim: Jak chlapi vyhrajete, soudek je váš. Dovedete si to představit, jak se chlapi snažili. Co by pro tak dobré a lahodné pití, jehož stačilo opravdu trošku, neudělali.
Samozřejmě se dělali i jiné destiláty v podobě čůča, to se vyrábělo z dobře uzrálého různého ovoce. Jednalo se o po domácku vyrobené víno třeba z rybízu, třešní, malin, no co prostě zbylo na zahradě a nestihlo se jinak zpracovat. Samozřejmě nejprve se muselo zpracovat ovoce, jehož výrobky ve spíži docházely. Byly to marmelády z rybízu, malin, jahod, nebo povidla, jenž se vyráběly ze švestek. Sušily se křížaly z jablek, hrušek, ty se potom pomlely, upravily a používaly na velké hruškové koláče. Z hlávkového zelí se dělaly zelňáky. Zavařovaly kompoty jablka, hrušky, švestky, špendlíky, třešně, ryngle, dýně. Obíraly se ořechy, jak lískové, tak vlašské. Tyto dary nám rostly na naši velké zahradě. Samozřejmě se nikdy nezapomnělo dát ovoce do beček, to by chlapi neodpustili. To potom byla jablkovice calvados, pravá slivovice, a když byl dobrý rok, tak neskutečná hruškovice. Tu si každý strážil a vytahoval jen při slavnostních příležitostech.
Když takhle vzpomínám, mám před očima tu naši velikou zahradu, na které fakt bylo snad vše, co člověk potřeboval k životu. Vždy to byly brambory, česnek, cibule, mrkev, petržel, celer, hrách, fazole, řepa, zelí, pažitka, kadeřavá petržel, rajčata, okurky nakladačky i salátovky, papriky, pórek, dýně, květák, samozřejmě jahody, snad jsem na nic nezapomněla. Ta zelenina a ovoce by si to vůbec nezasloužily. Všeho byla hojnost i ta kvalita byla lepší jak nyní. Mám pocit, že se nepoužívalo tolik chemie, nebylo tolik nemocí a škůdců. Lidé se kdysi opravdu nadřeli, měli velké užitkové zahrady, chovali zvířata, pro králíky sušili seno, trávu museli ručně posekat kosou, na zimu si museli nařezat dřevo, obstarat a složit uhlí, neměli automatické pračky a jiné vymoženosti usnadňující život. Na druhou stranu jsem ráda, že jsem si zkusila i tento těžší způsob života. O to víc si teď vážím tohoto snazšího. Ale i když měli spoustu práce, byli k sobě lidštější. Jeden si druhého vážil, navzájem si pomáhali, scházeli se. Jsem ráda, že jsem žila v domě, kde láska, pomoc, vstřícnost vládla na každém rohu.
Vedle nás bydlela křesná s křesným se dvěma syny. Brala jsem je jako svoje rodiče. Jelikož oni holčičku neměli, tak si myslím, že já jsem jim ji plně vynahradila. To co mi nedovolili doma, k tomu mě vždycky křesná pustila. Byla odvážnější jak moje máma. Tak jsem tam u nich také trávila spoustu času. Jejich mladší syn byl jako můj bráška. Byl sice o šest let starší, to ale vůbec nevadilo. Koukali jsme se spolu na filmy, sportovali, zasvětil mě do taju rockové muziky, spolu se učili množiny. On na gymplu, já na základce. Později navštěvovali různé kulturní akce. Pak jsme se každý rozlétli za svou láskou, narodili se nám děti a navštěvovali se všichni u naších rodičů v našem starém rodinném domě.
Později v domě zavládl smutek. Nejprve umřeli stářím babička s dědou. I moji rodiče, křesná s křesným. Bohužel moc brzy umřel i můj ,,JAKO“ druhý bráška na rakovinu. Nyní ten neustále plný dům zeje prázdnotou. Naše srdíčka jsou už v nebi, všichni pohromadě. Třeba tam spolu hrají kostky, nebo karty. A když ne, tak na nás aspoň dávají z vrchu bacha. K jedné části si už dřív přistavil část domu můj bráška. Byla to ta část, kde byla pec a dílna. Starý dům je nyní v rekonstrukci. Dcera zachránila rodinný dům. Možná, že jednou tam zažije to co já kdysi.