Sedmnáct let života

Sedmnáct let života

Před sedmnácti lety se můj život obrátil vzhůru nohama. Jelikož jsem přišla o práci, vůli snižování stavu, mé cesty vedly na pracovní úřad. Přes rok trvalo načasované testování lidí na tomto úřadě.

Každou práci, jsem si našla sama. Bohužel v těchto zaměstnáních existovalo slovo „ale“.

  Například: Jste dobrý člověk „ale“, v jejich mysli šrotovalo, za který vergl šicí stroj a jakou málo placenou práci v úkole, mi dají. Asi z těch nových šiček jsem měla největší výdrž tam zůstat. Důvod, půjčky na dům. Asi proto jsem byla dobrý člověk, někdo tu práci musel udělat.

  Super, vyučená v tomto oboru „ale“ nemáte praxi dvacet let. Jak bych mohla mít, dvě mateřské po sobě, před a po v oboru zaměstnaná, pak jiná práce pět let. Při testování mi dali svazek nastřihaného kloboučku s poznámkou, ušít... Jelikož jsem se po svém vyučení naučila šít veškeré operace na čepicích a kloboučkách, žádný problém nebyl. Měla jsem tří měsíční zkušební dobu. Známá co zde pracovala, mi říkala: „Ona tě určitě vezme, koho by tu chtěla, jsi pro ni člověk, kterého tu potřebuje.“

Neměla ke mně žádné výtky i střihy jsem se naučila dělat. Prý nemám dvacet let v oboru.  Po mě tam šla paní také vyučená v oboru, s dvacetiletou praxi, taky ji nevzala. Na pracáku jak jsem jim popisovala co se tam děje, vůbec na to nereagovali. Asi mají za to prémie, když někomu práci najdou. Ta slečna co mě na ty tři měsíce zaměstnala, neplatila nic ze svého. Dostala peníze z pracáku. Třeba to byli známé, které si takhle pomáhali. Třeba…..

  Máte praxi ve skladu, to je plus, že máte zkušenosti, asi vás vezmeme „ale“ skladník, co chtěl odejít, si to rozmyslel. Tentokrát jsem si říkala, to vyjde a mých pět let ve skladu bude v plusu. Zas nic.

  Zvládla jste ušít s nastříhaných dílků pracovní rukavice…„ale“ budete šít doma, průmyslový stroj dovezeme…„ale“ musíte si vyřídit živnost.

  Všude nějaký zádrhel, vždy vykládali, jak jsem šikovná, ale pořád něco viselo ve vzduchu.

To slavné „ale“.

  Z posledního pohovoru cestou domů jsem se stavila do malého obchůdku koupit nějaké pečivo.

Tento obchůdek vlastnil jeden mladý pár od nás z vesnice. Za pultem stála jeho máma a všimla si, jak jsem smutná.

Zeptala se: „Odkud jedete?“ začala jsem ji líčit, jak už přes rok hledám práci a jak se ke mně všude chovají.

Ona na mě: „A nechcete jít dělat tady do obchodu? Máme tady zaměstnanou studentku, ale už bude muset končit, bude jezdit do školy.“

Já ji odpověděla: „Moc ráda, ale v životě jsem nepracovala v obchodě. Neumím pracovat na kase, vážit na váze, řešit objednávky a vůbec pracovat s lidmi.“

Podívala se a řekla: „Však to zkusíte a uvidíte, jestli to půjde. Snacha je na mateřské, bydlí vedle obchůdku, když budete něco potřebovat, zavoláte telefonem, hned tady bude.“

  Už chápu to přísloví.

„Vše špatné je k něčemu dobré“.

Asi má osobnost musela projít vším špatným, abych si vážila práce, která byla za dveřmi. 

S maminkou od mladých majitelů jsem se střídala, všichni mi nabídli tykání, vztah můj k nim byl, jako kdybych pracovala se svou rodinou. Obchod fungoval, já se vše naučila bez problému, má práce byla nyní prodavačka ve voňavém obchůdku plném dobrůtek. Měl vše, co člověk potřeboval k normálnímu životu. Základní potraviny, uzeniny, velký výběr pečiva, včetně koláčů, koláčku. Prostě práce snů. Vedle se nacházela konkurence jednoho obchodu se smíšeným zbožím. V té době měla docela existenční problémy a mysleli jsme, že zkrachuje. Najednou se jím začalo znovu dařit a tímto začal trpět náš obchod. Mým zaměstnavatelům to bylo strašně líto, že mě vůli malým tržbám musí propustit. Jejich maminku, že tam ještě nechají a pokud to bude stejné, ba ještě horší budou muset obchod zavřít. Tak se taky stalo.

  Poslední rok se mi nestalo, aby někdo dal za mou osobu záruku a doporučil mne na nějaké místo. Někdy se zázraky dějí, tito lidé to udělali. Přišli za mnou s dotazem, zda bych nechtěla dělat u jejich kamaráda v obchodě  barvy laky. Ani nevíte, co to pro mě tehdy znamenalo.

Konečně si mne a mé práce někdo vážil. Chvíli jsem váhala, neboť ze spravování našeho starého domu znám jen Luxol a Primalex. Ale jak mi oni řekli, ať do toho jdu, že i tady jsem se vše rychle naučila a tam to taky zvládnu časem, tak jsem to vzala.

  Má nervozita stoupala, z prvního setkáni s mým budoucím šéfem. Při vstupu do obchodu, jsem se celá třásla. Za pultem stál vysoký mladík. „ Co si přejete?“ se mě zeptal. Já na něj „Jdu tady vůli domluvené práci.“ Pousmál se, představili jsme se navzájem a požádal mě, abychom šli podepsat pracovní smlouvu do kanceláře. Po předčtení smlouvy, mě trklo do oka slovo „neurčito“.

Obrátila jsem se na něj a řekla: „Tady je na té smlouvě napsané, že je na neurčito?“

On na to: „Já vím, já nechci někoho na chvilku, já potřebuji někoho na pořád“

V tom se mi podlomily kolena, oči byly plné slz v hlavě myšlenka, že bych konečně dostala práci na pořád. Říkala jsem mu: „Vždyť mě vůbec neznáte, nikdy jste mě neviděl, co když mi to nepůjde.

Odpověděl: „Moje rozhodnutí je na doporučení od kamaráda, byl s vámi moc spokojen, akorát mu bylo líto, že vás dál nemohl zaměstnat. Mně se to zrovna hodí, kolegyně dostala alergii na barvy, musí se zdravotních důvodů odejít.“

  Takto začala další etapa mé práce. Já se začala vzdělávat. Tento obchod byl totiž založen na poradenství a prodeji. Odcházející kolegyně mi předávala veškeré informace týkajících se veškerého sortimentu v obchodě. Regál po regálu, celé tři měsíce. Bylo tam toho spoustu od barev malířských, fasádních, laků na dřevo, barev na beton, kov i dřevo, ředidel, auto doplňků, tmelů, sprejů. Míchali jsme barvy na všechny materiály i autolaky. Měřili samolepící tapety, prodávali tapety na stěnu, textil Pat a Mat. Myslím, že v tom obchodě nechybělo nic. Co je důležité, zákaznici si tam chodili hlavně pro rady, ty jsou vzácné a taky se chodili dívat na tři blondýny, které jak se říká, nebyly hloupé. Neustále jsme se školili, vzdělávali, učili. Myšlenky stále šrotovaly a spojovaly různé výrobky, aby od nás odcházeli zákaznicí spokojeni. Náš kolektiv byl skvělý, skládal se převážně z jedné rodiny dvou sourozenců a jejich rodičů. K rodince pak postupně přibrali nás tři obarvené blondýny.

Prožili jsme spolu moc krásné chvíle, samozřejmě i smutné. Byla z nás super parta i se šéfem. Chodili k nám fajn lidí, vždy byli rádi za rady, vraceli se zase.

  Tuto práci jsem moc milovala a počítala, že zde vydržím až do důchodu.

Bohužel nevím, co zapříčinilo mé zdravotní problémy. Lékař tvrdil, že mé tělo je opotřebované časem. Však jsem toho v životě nanosila, buď doma při opravě starého domu, nebo sedmnáct let v práci.

Také tomu mohl dát třešničku na dortu můj pád na kole. Nevím. Akorát vím, že mé rozhodnutí změnit práci muselo být velmi rychlé. Nyní mohu jen říct. Jsou na světě i dobří lidé, jako byli moji bývalí zaměstnavatelé z obou obchodů. Oba mi nabídli práci, ve které jsem byla šťastná. Jak jsem se vůli zdraví rozhodovala co dál, bez problému mi bylo ihned umožněno odejít do nového klidného zaměstnání. Nyní děkuji za práci snů, pracuji ve strážní službě, ve volném čase se mohu věnovat svému novému koníčku ...psaní…