Mladí

               Jak je to dlouho, co jsem naposledy takhle psala? 2 roky? A proč jsem přestala? Chtěla jsem jít s proudem, ale proud začal být silnější. Nám mladým není v hodně věcech přáno. Ve školách se střílí, lidé se bojí mluvit a já též. Už se neumíme soustředit, neumíme trávit čas sami se sebou a přátelé pro nás znamenají buď přítěž nebo benefit, žádné souznění. Rodiny nejsou pospolu, každý druhý se rozvádí a lidé si nerozumí, protože nechtějí. Prostor se zaplňuje rozbitými jedinci, kteří se v davu a nátlaku doby ztratili, nemůžou se najít. Nehýbeme se. Proč taky když máme vše nadosah? Chceme věci do klína, žádnou práci. Mezitím, co se snažíme jít s proudem, naše mysl trpí, protože v ní zabíjíme nápady. Představy, fantazii, kreativitu, přizpůsobivost, silnější než inteligenci. Nechtějí, abychom snili, abychom byli každý odlišný. My sami se lišit nechceme. Protože, co by si o nás pomysleli? To je náš způsob myšlení. Strach. Stojíme na místě, jsme výplod těch starších a minulého režimu. Lidí, kteří se také báli. „Nikdy nikomu nevěř a nikomu nic neříkej“, opakovala mi máma. A tak dětská víra a nevinnost, s kterou se člověk narodí, začala hnít. Proč? To mě snad nemají rádi? Proč by mi chtěli škodit? A teď, po tom, co mě lidé zneužili, sáhli na tělo i na duši, ptám se proč? Proč by to dělali? A stále to nechápu. Vždy budu chtít doufat, vždy budu věřit. Že nejsme zlí, jen zranění. Že není špatné a dobré, pouze kauzalita.