Deník Nory aneb Zápisky nevidomého: zápis první

Milý deníčku!

Jmenuji se Nora, a když tě teď vlastním, jsi můj, jsi Nořin deníček. Já ta slova ovšem otočím: jsi deník Nory. To je výstižnější.

Jmenuji se Nora – a skutečně si připadám jako v noře. Ne, ani to není přesné: nora totiž pro králíka znamená jeho domov, útočiště… Já jsem v díře. Kolem mě je stejná tma, jako bych vězela v hluboké jámě, izoluje mě od ostatních lidí stejně jako jámy, do terých se za dob morových epidemií házely oběti nákazy.

Jsem králiček uvízlý v jámě. Na okraji té jámy se shromáždili lidé. Myslíš, že pomohou? Stojí nade mnou, až si připadám maličká, bezvýznamná, a pozorují mě jako například lední medvědy v zoo. Není mi to příjemné. Není mi příjemné, když se dívají, jak jím, jak chodím… A většina z nich nikdy nepomůže.

Milý deníčku, buď aspoň ty mým přítelem, vyslechni mě a nedávej mi žádné rady, když o mém světě, světě temnoty, nic nevíš.

Říká se „světlo na konci tunelu“. Asi v tom tunelu stojím špatně, protože jestli tu někde světlo je, pak jedině za mými zády. Nemůžu se otočit, nejde to. I když v mysli se otáčím v jednom kuse. Tma houstne a mám pocit, že už není jen kolem mě, přede mnou, po obou stranách… Je i ve mně: jsem čím dál větší pesimista.

Kdysi bylo vše nádherné a – terminologií většiny lidstva – normální. Pak se mi stalo něco, o čem se tu nebudu více rozepisovat, ale každopádně to poznamenalo můj život až navěky. Nevidím. To je jednoduchý, jasný fakt posledních let mého bytí.Žijeme v jednadvacátém století, ale vzhledem k tomu, že jsem slyšela o škole pro nevidomé ze čtrnáctého století, přemýšlím, jak velký pokrok jsme udělali. Nějaký určitě, to nelze nepřipustit; ale opravdu odpovídá míra pokroku těm sedmi staletím, které minimálně jsme na to měli?

V dnešní době se mluví o inkluzi, o začlenění handicapovaných do běžného prostředí. Mám léta zkušeností s tímto systémem a mohu se vyjádřit takto: mohu se jen vrátit k metafoře s králíky. Jsem totiž králík – pokusný králík, stejně jako stovky, tisíce jiných. Ptám se: po všech těch staletích – a vlastně ještě delší době, protože nevidomí a i jinak znevýhodnění lidé tu byli vždycky, nezjevili se zničehonic ve čtrnáctém století – jsme pořád jen pokusní králíci, tak kdy ta fáze „pokus“ skončí? Stane se tak někdy vůbec?

Je to můj úhel pohledu. Jiní lidé si samozřejmě myslí, že je systém dokonalý nebo že máme držet „hubu a krok“ a být rádi, že vůbec něco takového je. Nedávné poznatky mne ale ubezpečují, že, jak už jsem psala, nevidomí tu byli vždy! Budu psát o nevidomých, protože jsem jednou z nich, ale může se to týkat kteréhokoli jiného znevýhodnění a já jsem přesvědčena, že se jich to také týká.

Asi už raději skončím s otázkami, na které nikdo neodpoví, a svěřím se s něčím konkrétním ze své zkušenosti.

Tak například: Škola. Studuji, proto je pro mne tohle velké, každodenní a všudypřítomné téma. Poslední týdny objevuji prakticky den co den nová překvapení, ze kterých mám pocit, že dostanu infarkt, mrtvici a žaludeční vředy. To je na dvacetiletou holku docela dost, co? Ale je to tak.

Iluzi, že svět není dokonalý, už mám za sebou, to věřte. Ale stále objevuji nová a nová zákoutí jeho nedokonalosti.

Znám vyprávění od starších než jsem já, že za jejich mládí jim jejich příbuzní třeba i zakazovali pohled na handicapované. Když kolem projel někdo na invalidním vozíku, prošel někdo s bílou holí, byli nabádáni, aby se doslova a do písmene dívali jinam. Ze zkušenosti vím, že se dnes záměrně rozšiřuje povědomí o různých typech postižení, odborníci chodí do škol a ukazují studentům, jak například může vidět člověk s různými typy zrakových postižení, žáci si mohou vyzkoušet chůzi s bílou holí, čtení brailova bodového písma a vypadá to dokonale: jsme na to připraveni, nevidomí mohou sami chodit, mohou číst, tak co jim vlastně chybí?!

A pak se stanete jedním z těch nevidomých – ale z těch opravdu nevidomých. Máte na očích šátek, který si nemůžete rozvázat. A co teď? Teď se dostanete do situací, s nimiž jste se během těch dvou hodin, kdy vás bavili ve škole a vy jste to vlastně ani moc nevnímali, protože na rovinu: byli jste prostě rádi, že vám odpadla fyzika plná podivných písmenek, maličkých číslic a matematických znamének a dějepis, který přeci vůbec nemá smysl vyučovat: ty věci už dávno proběhly, Napoleon sem už nepřitáhne, a kdy vzniklo auto mi může být přece fuk – hlavně, že teď už jím můžu jezdit!

Takže najednou nic nevidíte, máváte kolem sebe tou bílou holí, je vám hrozně, kdykoli někoho tou holí praštíte, ale nic se nedá dělat: nevidíte je. Zdá se ovšem, že ani oni nevidí vás. To mají opravdu najednou bílé hole všichni, přestože jste předtím míjel stovky zdravých lidí?

Mám v sobě tolik otázek, že jsem úplně odbočila. Původně jsem se chtěla dostat k tomuhle: prosím, prosím, PROSÍM VÁS, můžete mi někdo vysvětlit, proč když starým lidem odvraceli tváře před zdravotním postižením a mladé lidi o tom dnes ve školách cíleně poučují a prakticky jim to ukazují – proč za takovýchto podmínek vejdu do tramvaje a sedadlo mi uvolní a potom mi pomůže nastoupit paní, která sotva chodí a léty se celá třese, zatímco mladý člověk sedí… dost možná s mobilem v ruce? Nebo hůř: bez něj???

A to je jen drobné zamyšlení, jiné příhody jsou ještě více kuriózní.