Můj život s OCD

Kapitola 1: Po narození syna - První záblesky strachu

Byl to okamžik, na který jsem čekala. Narození mého syna. Všechno kolem mě najednou zmizelo. Uviděla jsem ho poprvé, jeho malou tvářičku, a v tu chvíli jsem věděla, že nic nebude stejné. Byl to moment, kdy láska, jakou jsem nikdy předtím nezažila, naplnila každý kout mého srdce. Bála jsem se, ale zároveň jsem cítila hlubokou odpovědnost, že teď za něj nesu zodpovědnost. Věděla jsem, že budu muset být tou matkou, jakou by si zasloužil. Cítila jsem, že je všechno dokonalé.

Ale vnitřně jsem byla zmatená. Něco začalo nečekaně narůstat. Měla jsem pocit, že všechno musím mít pod kontrolou, jinak se to zhroutí. Začaly přicházet první obavy – co když to nezvládnu, co když budu špatná matka? Jak bych mohla dát svému dítěti vše, co potřebuje, když jsem sama tak ztracená? Tyto myšlenky se objevovaly jen zřídka, ale byla v nich síla. A co když je to všechno moc? Co když se něco pokazí? Co když nějakým způsobem ublížím svému dítěti?

A tak, jak si přirozeně užíváte radost z dítěte, se začala vytrácet lehkost a záblesky strachu narůstaly. Bylo to postupné. Nikdy jsem neměla pocit, že by něco mělo být špatně. Ale pak to přišlo. Jednoho dne, když jsem byla s ním sama, se v mé mysli objevila myšlenka, která mě zaskočila. „Co když… co když se mi stane něco, co mě změní?“ Uvědomila jsem si, že to není jen strach o něj, ale začala jsem mít obavy o sebe. Znepokojení a strach, že by se mi stalo něco, co bych nemohla kontrolovat. Co kdybych byla zraněná nebo nemocná, a on by mě potřeboval a já bych ho nemohla chránit?

Tento strach byl čím dál silnější. Začalo to v těch nejobyčejnějších chvílích. Když jsem držela jeho malé ručičky, když jsem ho krmila, nebo když jsem ho ukládala do postýlky. Místo toho, abych si užívala ty okamžiky, začala jsem mít obavy, že mu něco neudělám správně, že bych mu mohla nějak ublížit. To byly záblesky myšlenek, které začaly pohlcovat moji mysl.

Někdy to bylo téměř nepozorovatelné – jako kdyby to bylo v pozadí mého vědomí, ale v jiných chvílích to bylo tak intenzivní, že jsem nemohla jinak, než se zaměřit na to, co se děje. I když jsem se to snažila ignorovat, stále to přicházelo. A tak jsem začala hledat způsoby, jak se tomu bránit. Zajímalo mě, proč mi tyto myšlenky přišly, a jak se jich zbavit. Místo toho, abych byla šťastná a vděčná za to, co mám, jsem se stále více stahovala do sebe.

Tento strach mě začal ovládat. Nikdy jsem nepočítala s tím, že by se něco takového mohlo stát. Láska, která měla být jednoduše krásná a čistá, se najednou začala měnit v nejistotu. A čím více jsem se snažila tyto pocity potlačit, tím silnější se stávaly. Jakýkoliv kontakt s mým synem mi začal připadat jako test – test, jak dobře to zvládnu, jak dobře se postarám o jeho bezpečí, jak moc jsem schopná být tou matkou, kterou si zaslouží.

Ale v těchto chvílích, kdy mě pohlcovaly obavy, jsem nevěděla, že právě tohle je začátek něčeho většího. Něco, co se později ukáže být mnohem těžší, než jsem si kdy dokázala představit. To byly první kroky na cestě, která mě zavedla k OCD, aniž bych to tehdy věděla. A možná bych si v té době přála vědět, co mě čeká. Možná bych se nebála, protože bych věděla, že to není moje chyba, ale něco, co musím přejít. Ale tehdy jsem to nevěděla.

V následujících týdnech a měsících se tyto obavy stávaly pravidelnými návštěvníky mých myšlenek. A přestože jsem byla obklopena láskou a podporou, stále jsem se cítila izolovaná. A tak jsem se začala stahovat do svého vlastního světa plného strachů a neustálých otázek, které neměly jasnou odpověď. Jak jsem si mohla být jistá, že to všechno zvládnu, že všechno bude v pořádku? Jak jsem si mohla být jistá, že se těmto myšlenkám dokážu ubránit?

Byl to jen začátek cesty, která mi dala víc, než jsem kdy chtěla vědět. A když bych se tehdy podívala zpět, možná bych zjistila, že celý tento příběh jsem teprve začala

prožívat.