Můj život s OCD

2. Myšlenky, které nechtějí zmizet

Byla jsem máma. Měla jsem být šťastná. A byla jsem — na chvíli. Syn byl nádherný, zdravý, milovaný. Ale pod povrchem radosti se začalo něco tiše hýbat. Nejdřív jsem tomu nevěnovala pozornost. Všichni přece míváme zvláštní myšlenky, že? Ale pak začaly přicházet častěji. Nezvané. Dotěrné. Nechutné.

Jednoho dne mě napadlo: Co když mě přitahují ženy? Ta myšlenka mi doslova vystřelila do hlavy jako blesk z čistého nebe. Nedávala smysl. Nikdy předtím jsem to necítila. Měla jsem partnera, se kterým jsme se milovali, plánovali rodinu, těšili se na budoucnost. A přesto… se ta otázka znovu a znovu ozývala v mé hlavě, jakoby chtěla rozbít všechno, čemu jsem věřila.

Začala jsem analyzovat každou vzpomínku. Každý pohled na ženu na ulici, každé přátelství, každý detail dětství. Hledala jsem důkaz — buď pro, nebo proti. Jenže s každým „důkazem“ přišlo další ale. A žádný nebyl dost silný, aby mě uklidnil.

Neměla jsem klid. Strávila jsem hodiny a hodiny na internetových fórech, pročítala zkušenosti jiných. Hledala jsem odpovědi, ujištění, útěchu. A přesto jsem našla jen další pochybnosti. Moje mysl se stala vězením.

Přestala jsem si užívat věci, které jsem měla ráda. Začala jsem se vyhýbat lidem. V hlavě mi běželo jen: Co když se celou dobu jen klamu? Co když žiju lež? Co když zničím život svému synovi i partnerovi, když si to přiznám?

Ale já nic přiznávat nechtěla. Já nic necítila. Jen strach. Čistý, ochromující strach.

Brzy jsem pochopila, že tohle není jen obyčejná pochybnost. Bylo to jako neviditelný parazit, který mě nutil přemýšlet znovu a znovu o tom samém, aniž bych se kdy mohla dostat k odpovědi. A i když jsem někdy na pár hodin cítila úlevu, přišla další myšlenka. Nová. Ostřejší. Nepochopitelnější.

Netušila jsem tehdy, že pro to existuje jméno.