Můj život s OCD

3. Nepřijatelné myšlenky

Když jsem si začala trochu zvykat na neustálé pochybnosti o vlastní orientaci, přišla nová vlna. A byla mnohem temnější. Hrůznější. Taková, že se mi ještě teď svírá hrdlo, když na to vzpomínám.

Jednoho dne, kdy jsem držela svého malého syna v náručí, mě přepadla myšlenka tak děsivá, že jsem málem upustila hrnek z ruky: Co když mě přitahuje moje dítě?
Srdce mi v tu chvíli téměř explodovalo. Zalil mě pot, žaludek se mi sevřel, a v očích se mi objevila panika. Ne, to není možné. To ne! Já ho miluju, chráním, starám se o něj. Tak proč mě napadlo tohle?

Byla to jen myšlenka. Jedna věta. Ale vyvolala tak silnou reakci, jako bych spáchala zločin. Okamžitě jsem začala panikařit. Odtáhla jsem se. Nemohla jsem se na něj ani podívat. Bála jsem se ho pochovat, políbit na čelo, být s ním sama. Jen ta představa, že by ve mně bylo něco takového, mě ničila. A s každým dnem to bylo horší.

Ty myšlenky se vracely. V různých podobách. Zraňovaly mě. Vždy, když jsem cítila lásku k synovi, přiletěl ten hlas: Opravdu je to láska? Začala jsem se bát vlastní mysli.

Nikomu jsem nic neřekla. Kdo by to pochopil? Kdo by mi uvěřil, že to nejsou moje touhy, ale noční můra, která se mi neustále přehrává v hlavě? Žila jsem v neustálém střehu, vyčerpaná, zlomená, přesvědčená, že jsem zrůda. Vůbec jsem tehdy nevěděla, že právě tato reakce – odpor, strach, úzkost – je největší důkaz toho, že to nejsem já. Že to je OCD.

Ale tehdy jsem jen brečela, modlila se, prosila samu sebe, ať to přejde. Jenže to nepřecházelo.

Až jsem jednou v naprostém zoufalství vyhledala pomoc. A přišlo první světýlko v tunelu.