Můj život s OCD

4. Dno a první pomoc

Nikdy nezapomenu na ten den. Seděla jsem na posteli, úplně bez síly. Ticho v místnosti bylo dusivé. Můj syn si v pokoji vedle hrál a smál se. A já? Já měla pocit, že už nemůžu dál. Strach mě pohltil jako černá díra. V hlavě mi křičelo jediné: Už to nevydržím. Něco je se mnou špatně. Potřebuju pomoc.

V tu chvíli jsem konečně překonala hanbu a vzala telefon. Zavolala jsem praktické lékařce a mezi slzami ze sebe vykoktala, že mám hrozné myšlenky a bojím se, co to znamená. Objednala mě ke specialistovi. Psychiatr. To slovo mě děsilo. Měla jsem pocit, že tím přiznávám, že jsem blázen. Ale šla jsem. Protože jsem už neměla jinou možnost.

V čekárně jsem skoro nedýchala. Byla jsem přesvědčená, že když řeknu nahlas, co se mi honí hlavou, skončím někde zavřená. Ale stalo se něco, co jsem nečekala. Lékař mě klidně vyslechl. A když jsem celá rozklepaná dořekla, co mě trápí, řekl slova, která mi změnila život:

"To, co popisujete, jsou obsedantní myšlenky. Máte formu OCD."

Nejdřív jsem tomu nerozuměla. Myslela jsem, že OCD mají lidé, co si dvacetkrát za sebou myjí ruce nebo musí mít všechno symetrické. Ale on mi vysvětlil, že OCD může mít mnoho podob. A že vtíravé, nechtěné, děsivé myšlenky, které odporují mému přesvědčení a hodnotám, jsou jednou z nich.

Rozbrečela jsem se. Poprvé po dlouhé době jsem cítila, že nejsem sama. Že to má jméno. A hlavně — že nejsem zrůda. Jsem člověk s nemocí, která se dá léčit.

Začala jsem brát léky. Ze začátku jsem měla strach, ale později jsem si uvědomila, že je to nástroj, který mi pomůže získat zpět aspoň kousek klidu. Byl to první krok. Malý, ale zásadní.

Tehdy jsem si řekla, že to nevzdám. Kvůli sobě. Kvůli synovi. A že i když to bude b

olet, půjdu dál.