Můj život s OCD

5. Hledání řešení

Začátky byly těžké. I když jsem už znala diagnózu a začala brát léky, čekala jsem na zázrak. Že to zmizí hned. Ale myšlenky neodešly. Byly tam pořád. Jen už jsem věděla, že nejsem šílená, že nejsem nebezpečná. A to mi pomáhalo vydržet.

Musela jsem se naučit, že uzdravení u OCD není jako u chřipky. Neexistuje žádná pilulka, která to „vypne“. Uzdravení je spíš cesta — někdy krok dopředu, jindy dva zpátky. Ale každý den, kdy jsem to nevzdala, byl vítězstvím.

Začala jsem se víc hýbat. I když jsem byla často unavená, donutila jsem se aspoň na chvíli projít nebo si zacvičit doma. Objevila jsem kouzlo kreslení — když jsem držela tužku v ruce, myšlenky měly menší sílu. A pak přišlo háčkování. Ta opakující se práce, soustředění, pocit, že něco tvořím… to byl balzám. Nejdřív jen pro sebe, později i pro radost druhým. Každé uháčkované ouško, každá hotová hračka, jako by mi říkaly: „Zvládáš to.“

Začala jsem se víc vnímat. Kdy se myšlenky zhoršují? Kdy přichází úleva? Naučila jsem se nebýt na sebe tak přísná. Když jsem měla špatný den, dovolila jsem si to cítit. Nechtěla jsem už předstírat, že jsem v pohodě, když nejsem.

Nejvíc mi ale pomáhal kontakt s realitou. Hry a smích se synem. Jeho objetí. Povídání. Když jsem ho viděla šťastného, připomínalo mi to, proč bojuju. Ne kvůli „normálnosti“, ale kvůli lásce. Protože i když moje mysl občas bloudila v temnotě, srdce bylo pořád na správném místě.

Pomalinku jsem se učila neodpovídat na každou vtíravou myšlenku. Nechat ji být. Nepřesvědčovat se. A i když to často bolelo, pomalu jsem cítila, že získávám kousek moci zpět.