Můj život s OCD

6. Nové výzvy

 

Myslela jsem si, že když se zklidní ty nejhorší myšlenky, mám vyhráno. Ale OCD si hledá nové cesty. A tak se stalo něco, co jsem nečekala – začaly se objevovat jiné vtíravé obrazy. Tentokrát už nešlo o orientaci ani o syna. Přišly myšlenky, že někomu ublížím.

 

Šla jsem po schodech a najednou záblesk: Co když někoho shodím?

Krájela jsem zeleninu a zničehonic: Co kdybys tím nožem někoho bodla?

Stála jsem u postýlky svého dítěte a ozvalo se: Co když mu ublížíš, ani nebudeš chtít?

 

Znovu ta panika. Srdce jako v kleštích. Slzy. Vztek na sebe samu. Co jsem za matku, když mě vůbec něco takového napadne? Byla jsem znovu na kolenou. A stejně jako dřív — nešlo o touhu, ale o strach. Děs z vlastní mysli.

 

Tentokrát už jsem ale měla nástroje. Měla jsem za sebou diagnózu, zkušenost, věděla jsem, že to je jen jiná maska té samé nemoci. Ale přesto to bolelo. Protože každá nová forma OCD ve vás zas vyvolá pochyby: A co když teď už je to pravda?

 

Začala jsem znovu číst o OCD. Našla jsem skupiny lidí, kteří zažívali totéž. Někteří měli myšlenky, že ublíží partnerovi, dítěti, náhodnému kolemjdoucímu. A i když by pro druhé položili život, jejich mozek jim předhazoval ty nejhorší scénáře. Najednou jsem se necítila jako zrůda. Cítila jsem se jako někdo, kdo bojuje s neviditelným nepřítelem, a přesto se každé ráno zvedne z postele.

 

Četla jsem o metodách, které prý pomáhají – že je třeba myšlenky přijmout, dovolit jim být, nevšímat si jich. Říct si: „Možná se to stane. A co?“

Ale já to nedokázala. Nikdy jsem si nic takového neřekla. Jen ta představa mě děsila. Nedokázala jsem to pustit. Nedokázala jsem se tvářit, že na tom nezáleží. Potřebovala jsem jistotu. Klid. Chtěla jsem si být na 100 % jistá, že nic z toho se nikdy nestane. Ale tu jistotu jsem nikdy nenašla.

 

A tak jsem dál bojovala. Ne metodicky, ne s klidem. Ale s hrůzou. S otázkami, s výčitkami, s vnitřním pláčem. Přesvědčovala jsem se, že bych nikdy nikomu neublížila. Že to nejsou moje skutečné touhy. Že jsem jen nemocná.

Ale hned na to se ozvalo: A co když to není nemoc? Co když si to jen namlouváš, abys nemusela vidět pravdu? Co když jsi vážně nebezpečná? A všechno se ve mně zhroutilo.

 

Naučila jsem se přežívat. Udržet se nad hladinou. Někdy pomocí činností, jindy prostě jen čekáním, až to přejde. Nezhroutit se. Hrát si se synem. Smát se. Mít ho v náručí a připomínat si, kdo doopravdy jsem. Ne monstrum. Ale člověk, který strašně moc miluje, až ho ten strach ničí.

 

A dnes vím, že moje síla není v tom, že jsem se s tím naučila žít dokonale. Ale v tom, že jsem to nikdy nevzdala. Že jsem přežila, i když jsem se bála vlastních myšlenek.