Můj život s OCD

7. Obnova a síla

Po tolika měsících a letech bolesti, strachu a výčitek jsem si začala všímat drobných změn. Nebyla to náhlá úleva. Nebylo to jako rozednění po dlouhé noci. Spíš jako když se po dešti mezi mraky na chvilku objeví slunce. A ty si ho všimneš. Uvědomíš si, že pořád existuje.

Znovu jsem se začala dívat na věci, které mi kdy dělaly radost. Kreslení. Háčkování. Hraní slovních her se synem. A právě v těch drobných okamžicích jsem našla úlevu. Ne úplné ticho v hlavě – ale chvíle, kdy můj mozek přestal křičet.

Naučila jsem se nespoléhat jen na léky, ale taky na činnosti, které mi dávaly smysl. Na rutiny. Na přítomnost. Když jsem háčkovala, soustředila jsem se jen na jehlu a přízi. Když jsem malovala, zmizel svět kolem. A když jsem objímala syna, cítila jsem, že jsem pořád máma. Ne pokažená. Ne nebezpečná. Ale milující.

Začala jsem víc číst o OCD. Učila jsem se, že nejsem sama. Že stovky, tisíce lidí bojují s tím, co já. A každý den se rozhodují nevzdat to. Stejně jako já. Postupně jsem přestala utíkat před myšlenkami – přestala jsem s nimi bojovat, protože jsem pochopila, že čím víc se s nimi peru, tím víc mě svírají.

Ale v této cestě nebyla jen moje síla. Podpora byla klíčová. Můj přítel byl vždycky po mém boku. S jeho trpělivostí a láskou jsem nacházela sílu, když jsem ji nemohla najít sama. Moje maminka, která mě nikdy neodsuzovala, ale naopak mi dávala pocit, že je všechno v pořádku, i když jsem se cítila tak ztracená. A můj lékař, který mi věřil, když jsem o sobě pochybovala. On mi ukázal, že není ostuda cítit se slabá, ale že opravdová síla spočívá v tom, zůstat na cestě, i když je těžká.

Objevila jsem sílu v obyčejnosti. Ve schopnosti ráno vstát, udělat si čaj, pozdravit syna, obejmout ho a říct: „Miluju tě.“ To byly mé vítězství. Neviditelné pro ostatní, ale pro mě obrovské.

Začala jsem věřit, že život s OCD není konec. Je to jiná cesta. Těžší, klikatá, často bolavá. Ale pořád je to život. A já jsem v něm pořád já – se všemi pochybnostmi, ale i se srdcem, které chce milovat, chránit, tvořit a žít.

Dnes už se nebojím tolik jako dřív. Ano, občas přijde myšlenka. Ale už není královnou mého dne. Je jen hostem, který se objeví a odejde. Už nemusím všechno analyzovat. Už nemusím všechno pochopit. Stačí mi vědět, že jsem tady. Že jsem silná. A že i když OCD možná nikdy nezmizí, u

ž mě nedefinuje.