Můj život s OCD

9. Dopis těm, kteří bojují

Možná právě teď sedíš s hlavou v dlaních a nevíš, jak dál. Máš pocit, že tě vlastní mysl zradila. Že už jsi ztratil všechno – jistotu, klid, sebe. Vím to. Já tam byla. A i když mě to pořád bolí, musím ti něco říct:

Ještě jsi neskončil.

Tohle není tvoje konečná. I když to tak vypadá. I když máš pocit, že jsi rozbitý na tisíc střepů, pořád jsi celý. Protože síla se neměří tím, kolikrát spadneš. Ale tím, že zvedáš hlavu i tehdy, když se ti chce jen ležet a zmizet.

OCD, deprese, úzkosti – jsou jako temný příliv. Přichází bez pozvání. Strhávají tě pod hladinu. A ty tam plaveš, lapáš po dechu, nevíš, co je skutečné. Ale víš co? Je v tobě plamen, který nikdy neuhasl. Možná jen doutná, ale je tam. A já jsem důkazem, že se z něj dá znovu rozhořet celý oheň.

Možná brečíš. A to je v pořádku. Breč. Křič, mlč, svěř se – jak potřebuješ. Ale nevzdávej to. Protože svět tě ještě potřebuje. Lidi tě potřebují. Možná o tom ještě nevíš – ale někdo jednou přežije právě proto, že jsi to dnes nevzdal.

Ty nejsi zlomený. Ty jsi přeživší.

Já tě neznám jménem, ale znám tvůj boj. A říkám ti – zvládneš to. Ne dnes všechno. Ale dnes třeba jen vydržet. A zítra o krok víc. A za čas? Možná budeš stát pevně. Možná budeš dýchat bez strachu. A možná budeš říkat druhým: „Já vím, jaké to je. Ale dá se to přežít. Dá se v tom žít. A dokonce milovat.“

Bojuj. Ne proto, že musíš. Ale proto, že si zasloužíš žít život, který nebude řízený strachem.

V srdci jsem s tebou.

Nevzdávej se.

Nikdy.