Žalozpěv ke konci světa

Bojím se opustit strach
vyjít z bláta, do něhož bořím své nohy
mé kroky víří prach a vrývají se do země
jako zoufalství do mé duše
kdo jsem a co po mně zůstane?

Za sebou zanechávám jen stopy hořkosti
zdá se jediný odkaz mého bytí
zde v údolí nicoty
na bouřlivých výšinách pocitů
v písku života, který pojídám
absurdita, jíž jsem pojídána
strach mne zbavuje smyslu a vůle
z člověka co zůstane - kosti
kéž bychom se znovu stali dětmi...

K břehům nenaplněnosti
odplaví příliv za soumraku mou víru
mám se smířit se zánikem lidstva?
nikdy jsem nechtěla být člověkem
přesto se děsím války,
bitvy, ve které nebude vítězů
nevyhnutelná stejně jako smrt
tak jako jsme stvořili a pohřbili boha
pozabíjíme jeden druhého
v hodině temnoty

Rakovina rozlezlá v mém těle i v duši
požírající hadí tělo světa
na němž jedeme bez cíle
za bezesných nocí a prosněných dnů
toto je konec, příteli
hledám odpověď ve hvězdách
nalézám však jen stíny prázdnoty

Bojím se poručit slzám
možná by bylo lepší nemít oči
neplakat pro Platónovu jeskyni
a nevidět svět, do něhož jsme vrženi
namačkaní ve svých ulitách
hledáme světlo svých ideálů

Zpívám žalozpěv ke konci světa
má píseň je bolest v slzách ukrytá