Chtěl bych poklonit se...

Chtěl bych poklonit se,
Všem, co tu byli a už nejsou,
Vzdát jim hold,
V duchu se za ně pomodlit.


Stojím tu v dešti a ptám se,
V čem spočívá smysl života?
Za všechny bratry, co zemřeli,
Za všechny, co tu musí trpět v tichosti.


Když jsme si všichni věrnost slíbili,
Jako bratři v jedné linii stáli,
Tváří tvář smrti,
Jsme v první linii v tichosti vyčkávali.


Z rozmaru lidskosti,
V bojích o moc,
Přišli jsme o bratry,
Se kterými jsme sdíleli pouto silnější než krev.


Tak se jedno letní ráno proměnilo v krveprolití,
Z rozmarů krále,
Kterému jsme věrnost přísahali.
Byli jsme mladí a plní hrdosti.


Z hloupého rozmaru a honbou ctí a slávou,
Pozbyl jsem bratry, přísahou spojené.
Tak tu stojím sám v dešti,
Jen s tichou modlitbou…


Kde dřív stál chlapec,
Stojí muž s tváří zjizvenou,
Bez naděje a se smutkem v srdci,
Jenže kde to bojem začíná, tak vždy to smutkem končí…