Povolání Taxikář

Povolání taxikář

Z šedivého nehybného nebe se začínají na Prahu snášet dešťové kapky.
Tmavý taxík parkuje jako obvykle před budovou studentské menzy,
vlastně to je zakázané, ale městská policie ho vždy nechává být.
Taxikář vůz odemkne, sedne si za volant, pustí rádio a opře se.
Zvuk zaklapnutí dveří. Narovná se a pohlédne na mužskou postavu sedící na zadních sedadlech.
„ Mám rozsvícený nápis? Když nesvítí, nemůžeš mi sem nastupovat, člověče!“ pronese naštvaně řidič a zapne dálková světla.
V jejich svitu se mu zdá, jako by déšť svištěl pryč od vozu.
„ Ty nemluvíš? Kam to bude, když už jsi tady?“ pohlédne znovu na muže v lehké sportovní bundě.
Sotva dozní taxikářova slova, zazní výstřel. Ozáří matně na pár vteřin celý vůz. Hlava taxikáře se sesune na bok, krev stéká jako pramínek z hlavy po tváři. Zraněný se ještě pootočí, zadní dveře jsou otevřené dokořán.

„ Domanská, ani krok!“ pozastaví v kroku Lindu hlas kapitána Sehnala. Linda zůstává stát v započatém kroku uprostřed chodby před kanceláří velitele.
„ Nech si ty komediantské fígle. Jsem opět naštvaný, zda – li víš či předvídáš proč?“ přichází k ní starší muž v tmavě modrém saku a kalhotách.
„ Řekl si - Domanská, ani krok. Plním rozkaz. Po těch letech už to nedokážu vytušit, co tě zrovna naštvalo!“ usměje se mile Linda.
„ Já ti to hned povím – pamatuješ si, jak jsem tě káral ohledně toho, že při zatýkání nadměrně nebezpečného vraha jsi vyskočila na kamión, vlezla jsi k tomu vrahovi do kabiny a tam ti on pálkou přerazil palec?“ rekapituluje kapitán.
„ Na to nejde zapomenout, taky jaký tady byl potom kravál!“ odpoví Domanská a rukou mu smete z ramena smítko.
„ Bude znovu kravál. Ty totiž asi půl hodinu po mém kárání chytla vraha z tramvaje 22 a při té příležitosti si přijala do stavů detektivů našeho oddělení detektiva Hanu Soukupovou, kurva!“ vypovídá na chodbě kapitán. Je opět rudý vzteky a horké letní ráno na jeho náladě nepřidává, rozepne si neurvala knoflíček u lehké košile, svléká si sako.







„ Ty Pavle, měl bys opravdu přehodnotit svůj slovník. Představ si, že to někdy utrousíš na nějaké tiskovce před novináři!“ zapojí se ho rozhovoru sekretářka Ilona.
„ Ty, aby ses ji nezastávala. Na jakém podkladě si tu holku přijala?“ okřikne sekretářku a pohledem hypnotizuje Lindu.
„ Tak snad detektivy vybírám ještě já. Sloužila na protidrogovém, účastnila se několika tajných akcí a má zkušenosti se třemi vraždami. Hlavně mi pomohla zatknout vraha z tramvaje 22. Neměla jsem důvod ji nepřijmout a kromě toho máme plnit kvóty v zaměstnávání žen u policie. No kromě mě a Ilonky tu žádné nemáme, chceš snad mít vynikající výsledky u prezídia?“ vysvětluje Linda a všechny tyto informace Sehnala částečně uklidní.
„ Až skončíš u policie, to budeš moct jít z minuty na minuty úplně s přehledem dělat do politiky. Co se týče Soukupové - plně odpovídáš nejen za své průsery, ale i za její. Varuji tě!“ pohrozí Sehnal a vrací se loudavým krokem do své kanceláře.
„ Dobré ráno. Venku je tak krásně. Kávu?“ přichází akčně do práce Hanka Soukupová v bílém tílku a tmavých sportovních šortkách. Linda na ni pohlíží s podepřenou hlavu.
„ Víš, že jo? S mlékem a bez cukru!“ odpoví Linda.
Hanka vychází do kuchyňky připravovat kávu. Linda zpozorní, protože přes žaluzie rozezná mezi policisty svého oddělení starého známého z Ostravy, kde předtím sloužila.
„ Ne, mě šálí zrak!“ vybíhá Linda aktivně na chodbu. Rozběhne se s úsměvem proti starému kamarádovi, skočí mu do náruče. Nekontrolovatelně se roztočí, kolegové na tento nevídaný výjev překvapeně pohlíží.
„ Kdy si přijel? Já tě tak ráda vidím. Půjdeme do mé kanceláře!“ usmívá se Linda, když se přestanou bouřlivě vítat a točit na místě.
„ Ráno vlakem z Ostravy. Víš, raději bych to neřešil tady. Nemůžeme jít někam na kávu?“ rozhlédne se kamarád po přihlížejících detektivech.
„ Dobře, vezmu jen Alberta. Stalo se něco vážnýho?“ povolí Linda a vrací se do své kanceláře pro jacka russela.
„ Odcházíš? Já tu klidně zůstanu. Je to fešák!“ usmívá se Hanka, když Domanská připíná vodítko Albertovi.
„ Půjdeš s námi. Jsi můj parťák. To je a taky pěkný extrémista – už to, že přijel sem, nevěstí nic dobrého. Jdeme!“ zavelí Linda.









Detektiv Robert Kraus je pětatřicetiletý, delší rovné světle hnědé vlasy rámují jeho vrásčitou tvář. Několikadenní strniště a lehká khaki košile s krátkým rukávem a kalhoty stejného odstínu. Stojí uprostřed oddělení, policisté ho obchází s tázavými pohledy. Pohledy jim oplácí strojeným profesionálním úsměvem.
„ Ilonko, odcházíme na hodinku do terénu. Kdyby se něco dělo, máme telefony!“ pošeptá Domanská Ilonce, která jen přikývne.
„ Tak jdeme. To je moje nová kolegyně Hana Soukupová, co řekneš mě – nebudu tajit před parťákem. Následujte mě, vezmu vás někam na pokec!“ oznámí Linda.
„ Moc pěkná sestava. Jak se na vás obě dívám, obě jste moc hezké. Každá jinak. Přesně někoho podobného jsem potřeboval!“ usměje se Kraus svůdně.
Linda sedí u stolku na jedné z restaurací na Pražany milované Náplavce. Pohlédne tázavě na slunící se Hanku, která si upije z hrnku ledové kávy. Přichází k nim Kraus se třemi sklenicemi Jacka Morgana. Postaví sklenky před každou z nich.
„ Tohle vám nic neudělá. To je lék, zlepšuje soustředění. Tak na zdraví!“ připíjí si.
„ Tak to vybal. Znám tě, ty když se někde zjevíš – vždy to je nějaká šílená kriminalistická akce. Hanko, on byl vlastně můj kriminologický otec, že jsem taková neřízená střela – to je jeho práce!“ ironizuje Linda.
Kraus si pozvedne z očí sluneční brýle, vytáhne ze své příruční tašky spis v rudých papírových deskách.
„ Řešíte teď něco velkého. Léto je období klidu, ani vrahům se zabíjet nechce, co?“ zavtipkuje Kraus.
„ A je to tady, co jsem říkala. Situace se mění ze dne na den, to snad víš?“ odpoví pobaveně Linda.
„ Neřešíte nic, zjistil jsem si to. Potřebuji vaši pomoc. Klid netrvá dlouho, fotografie z dnešního rána – taxikář na Spořilově. Zastřelený jedinou kulkou zezadu, nebyl okradený. Prostě prásk a vrah si šel po svém!“ podává jim fotografii s mrtvým zakrváceným mužem.
„ Víš kolik takových mordů řešíme? Postřílí se kvůli lepšímu místu na Václaváku, kvůli hádkám mezi sebou. Ne!“ odpoví Linda a napije se kávy.
„ To by nesměl řádit už rok v Ostravě, pět vražd jen tam. Vždy je to stejné – zastaví si taxík, buď se nechá odvézt někam za město nebo někdy střílí hned po nastoupení do vozu. Podle všeho se vám přestěhoval sem do Prahy!“ vypoví Kraus.






„ Ta ranní vražda je jeho první v Praze? Víte motiv, proč to dělá? Co svědci?“ zahoří v Lindě plamínek zvědavosti.
„ Druhá, ale nikdo si to nespojoval s vraždami v Ostravě. Našel jsem to úplně náhodou v hlášeních. Nechal se odvézt do Uhřiněvsi, zastavil si je na ulici. To tak dělá vždycky a tentokrát sejmul rovnou dva. Vozy pak nechal odstavené na různých místech Prahy. Bude pokračovat to vám zaručuji, nebudete mít takový klid!“ odpoví Kraus a přijímá od barmanky dalšího panáka Jacka.
„ Neodpověděl si mi na otázku – co motiv a co svědci? Hádám správně, že ty si to vyšetřoval v Ostravě. Nedáš si pokoj, dokud ho nechytneš, klasika!“ sundává si z očí sluneční brýle i Linda.
„ Motiv nejasný. Vysílali jsme jeho podobizny ve všech pátracích relacích, kde se dalo. Dokola a dokola, nic. To mám od něj, hajzl – už jsem ho skoro měl, měl jsem takový plán a skoro by vyšel. Vypálil po mně a trefil koleno. Operovali mě tři hodiny!“ povyhrne si kalhoty nad koleno a poukáže rozsáhlou jizvu táhnoucí se po stehně.
„ Lindo, to zní zajímavě. Když bude pokračovat, budeme to muset řešit!“ nabádá Lindu Hanka aktivně.
„ Moment – ten tvůj plán z Ostravy ten mě ohromně zajímá. Na to si ještě počkej než budeš tak nadšená!“ rozesměje se Linda.
„ Byl jednoduchý a účinný – volavka. Někdo z policistů se vydává za taxikáře, jezdí týden nebo víc jako taxikář. Centrála taxikářů o něm ví, okolní taxikáři taky a jsou ochotní i pomoct. Nikdo z nich by nedal vrahovi echo, když vraždí jejich kolegy a přátele…..!“ pochlubí se Kraus, Linda se přestává střihem smát.
„ Chceš mi říct, že to stejné chceš aplikovat tady v Praze? Kde máš jistotu, že někdy nastoupí do taxíku s naším člověkem? Nikdy to nemusí vyjít a mezi tím zabije někoho dalšího!“ usmívá se nevěřícně.
„ Teď jsi na to kápla. Kde máš ty jistotu, že nenastoupí – v Ostravě se to podařilo. Máš lepší plán? Nemáme na něj vůbec nic, sebemenší stopu. Já nad tím dumal a ten plán doladil. No řekněte, když uvidí za volantem ženu, snadněji ji odpraví než se namáhat s chlapem. Je mu jedno, jakého pohlaví je oběť!“ vysvětluje Kraus nadšeně.
„ Doteď zabil samé muže, co když zrovna ženu přejde bez povšimnutí. Ženu?“ hádá se s ním Linda.
„ Musíme to zkusit a trochu riskovat. Já ti říkám, že se chytí. Zvlášť, když tou taxikářkou budeš ty!“ poukáže na Lindu prstem s lišáckým úsměvem.
„ Jdeme!“ zavelí rázně Linda a povstane od stolu, Hanka v rychlosti stihne dopít







kávu a následuje ji při odchodu z restaurace. Kraus ji sleduje zkoumavě zdálky, když přichází na jeho úroveň, zvolá.
„ Jsi stejná jako já. Nedáš si pokoj, dokud ho nedostaneš. Nepopřeš to, co máš v krvi a v hlavě. Jsem tady týden a pak odjedu zpět do Ostravy, zůstanete tady na to sami. Já ho znám ze všech nejlíp…!“ pohlíží na ni přes zábradlí restaurace na lodi.
Domanská na něj pohlíží: „ Znáš ho nejlíp, ale nechytil si ho. Není to jen na mě – musím to nahlásit šéfovi a ten je dost vytočený i bez vraha taxikářů. Rozmyslíme si to!“ chystají se k odchodu.
„ Michala propustili, neozval se ti?“ pronese Kraus. Linda znejistí.
„ Neozval, protože ví, že bych ho na moji duši zabila. Jestli to dokážeš, vypusť jeho jméno ze svého podvědomí, aspoň přede mnou!“ rázně odsekne Domanská a odcházejí společně s Hankou po nábřeží Vltavy.

„ Dobrý večer. První služební den a už mám noční službu. Nechcete s něčím pomoct?“ přichází za Ilonou Hanka.
„ To využili toho, že nemáte děti, jste svobodná. Posaďte se, naliji vám jednu sklenku vína.
„ To je tady opravdu v noci klid – žádné mordy, přepadení? Co tu budu dělat celou noc?“ vzdychne znuděně Hanka.
„ Dnes bude klid. Spát, klidně se můžete natáhnout. Když vás budou potřebovat, přijdou pro vás z recepce. Já musím zkontrolovat všechna hlášení z dnešního dne!“ poukáže na kupu dokumentace.
„ Chtěla jsem se zeptat – když kapitána Domanskou dnes navštívil ten její dávný kolega, přišla řeč na nějakého Michala. Lindo to úplně vykolejilo, poznala jsem to. Nevíte, kdo to je?“ zeptá se Hanka u sklenky vína.
„ To je dávná historie. Když ti to řeknu, nikdy to před Lindou neříkej. Michal Klecko byl její parťák v Ostravě u organizovaného zločinu. Klasika – ženatý a trávili spolu až moc času. Kdyby se událo jen toto, ale začal prodávat informace podsvětí a hlavně jim ukradl spoustu peněz. Podsvětí si myslelo, že Linda jako jeho parťák o tom musí vědět. Unesli ji a píchali ji nějaké driáky, každou půlhodinu dávka. Když ji po čtyřech dnech našli, organismus ji selhával a přidali se halucinace. Tahali ji ze závislosti na opiátech a heroinu dva roky. Klecko si odseděl šest let a je venku. Jak říkám, ani slovo!“ vypoví Ilonka s přísným pohledem.








„ To celkem chápu, že se z jeho jména rozsypala jako osika. Proto neměla tak dlouho žádného parťáka. Nebojte, můžete se spolehnout. Vy ji máte hodně ráda, že? usměje se Hanka a dopije víno.
„ Je jako by byla moje dcera už od prvního dne, kdy se objevila na oddělení. Přinesla jsem jinou energii, vždyť já bych si už bez jejich hádek se Sehnalem nedokázala představit den. Nemysli si, on to vše dělá, protože má o ni strach. Vždyť já znám i její maminku – je to státní zástupkyně a Lindin bratr Kryštof, on pracuje v univerzitní knihovně, je to hodný kluk. Tenkrát to pro ně bylo šílené, měli doma živou mrtvolu – přes den spala a v noci se třásla v koutě v křečích. Jen kvůli Kleckovi!“ vypoví Ilona.
„ Musela to mít těžké, jak se zvládla se vrátit sem?“ povstane od stolu Hanka.
„ Dva roky té nejtěžší odvykačky a drilu. Tak já dodělám tu administrativu!“ usměje se sekretářka a rozevře první spis.
„ Tak já si jdu zatím lehnout. Děkuji, že jste mi to řekla. Budu mlčet jako hrob, slibuji!“ odchází Hanka do kanceláře, usedne na okraj gauče. Natáhne se po fotografii stojící na Lindině psacím stole. Je na ni se svojí mámou a bratrem. Vrátí ji na místo, zakryje se dekou a pokouší se usnout.

Ulicí s kamennou dlažbou projíždí žlutý vůz taxi služby. Přibrzďuje v nepřehledné zatáčce, padne výstřel. Vůz setrvačností dojede k nedalekému chodníku, nárazníkem se zastaví o patník. Zůstává stát na místě. Světla tupě září do zdi, střihem se z noci stává den. Světla svítí už tlumeně v horkém letním ránu. Linda se staženými vlasy do culíku, zeleném tílku bez ramínek a trhaných šortkách pohlíží na celou situaci z vyvýšeného místa. Sleduje práci svých kolegů.
„ Omlouvám se, ale neprojel jsem Prahou rychleji!“ přijíždí na místo soudní lékař oddělení vražd. Urostlý muž sportovní postavy ve sportovních kraťasech a tričku snáší k vozu kufřík s pomůckami.
„ Vypadám, že ti něco vytýkám. To už je třetí mrtvý taxikář, sakra!“ přichází s ním k vozu.
„ To ti můžu předběžně už říct příčinu smrti – kulka ve spánkové oblasti. Kulka prolétla okénkem na straně řidiče!“ usměje se doktor.
Linda vytáčí číslo Krause ve svém mobilním telefonu. Nadechne se, protože kdyby nebyla vývojem situace nucena k této oběti, nikdy by na tuto šílenost nepřistoupila.
„ Udělal to znovu. Za hodinu se sejdeme na našem oddělení!“ pronese úsečně a pohlédne znovu na práci patologa na místě činu.






„ Ilonko, dobré ráno. Potřebovala bych službičku – nedokázala byste sehnat nějaký drahý vůz?“ přistoupí Linda aktivně k Iloně.
„ Máš nějakou představu?“ otevírá desky s fotografiemi zabavených vozů policií.
„ Ten nejdražší nejlépe. Omlouvám se za vyrušení, jsem detektiv Robert Kraus, těší mě!“ políbí její ruku. Ilonka se usmívá, poukáže v seznamu vozů na tmavý džíp Porsche Cayenne.
„ Upozorňuji vás děti, že musíte mít povolenou žádost od našeho nejvyššího. Dám mu to hned na stůl!“ upozorní a očima přejede z Lindy na Krause.
„ Nemusíme se vůbec o čem bavit, protože povolení na ten vůz nedostaneme!“ přicházejí společně do kanceláře k Hance.
„ Stále ten plán s volavkou?“ usměje se na uvítanou Hanka.
„ Nebuď negativistická. Řeknu vám základní informace, které mám z Ostravy – vždy věděl, kde jsou místa kam by mohl odvézt taxík i s řidičem, aby nebyl rušený a nikdo ho neviděl. Což nás vedlo k myšlence, že to je bývalý taxikář nebo si dokonale mapuje terén. Doposud bylo věkové rozpětí jeho obětí – od 35 let do 60, muži. Co se týče odstavených vozů taxikářů – použili jsme na ně nejnovější vědecké kriminologické metody, nikdy se nenašli stopy po vrahovi. Jen stopy po průmyslové dezinfekci!“ vypovídá Kraus.
„ Tak, že ty vozy odvezl po vraždě neznámo kam a tam je uvnitř uklidil?“ vykřikne Linda.
„ Všechno tomu nasvědčuje. Všechny vozy nebyly starší než dva roky, vybírá si tedy taxikáře v dražších vozech. Proto Porsche, nebudeš k přehlédnutí mezi pražskými taxikáři a přitáhneš jeho pozornost. My se už o to postaráme!“ poukazuje na fotografie vozů na nástěnce s úsměvem.
„ Já jsem neřekla, že se toho šíleného nápadu zúčastním. Když se něco stane, jak mě ochráníte?“ narušuje jeho přednášku Linda.
„ Tvůj džíp bude mít GPS navigaci, budeme s tebou jezdit každý den. Nespustíme tě z očí. Když budeš dodržovat povely, nestane se ti nic!“ uklidňuje ji Kraus.
„ Nevím, proč to stále řešíš, když ten džíp nedostaneme!“ sedí se založenýma rukama Linda.
Do kanceláře přichází kapitán Sehnal. Zastaví se překvapeně ve dveřích, rozhlédne se po všech zúčastněných a pronese.
„ Kdo chtěl toho Cayenna? No má jít do dražby, ať poslouží dobré věci!“ oznámí a pokládá klíče na Hančin stůl.






Uvolňuje si cestičku mezi židličkami, usedá vedle Lindy.
„ Když už se hádáte, nemohli byste víc řvát. Já přes škvírku ve dveřích slyším každé páté slovíčko, pak tam odposlouchávám jako nějaký cifršpión. Jaký je tedy ten plán volavky?“ zajímá se kapitán.
„ Kurva, kapitáne. Vy jste se už stejně všichni rozhodli beze mě. To vám nepřipadne šílené – udělá z policistky drožkaře, posedí ho sériovému vrahovi přímo na mušku a říká tomu plán!“ vyhrkne Linda.
„ Máš nějaký lepší plán?“ odpoví s ironickým úsměvem Kraus. Linda si podává fotografie všech odstavených taxikářů, zkoumavě si je prohlíží.
„ Když jste ty vozy našli odstavené, svítilo nahoře to označení taxíku?“ přeruší Krausovo přemýšlení.
„ Ne, bylo zhasnuté, proč?“ podiví se.
„ Podívejte, co všechny ty vozy spojuje kromě toho, že byly taxikářů. No byly dražší než je průměr. Já myslím, že možná vím, proč to dělá – jde mu o ty vozy, řidiči jsou jen překážky a tak se jich zbaví. V Praze, když se vozy prohledávali, stopy po dezinfekci se nenašli. V Ostravě ano. Závidí jim ty vozy, že mohou vozit opilé německé turisty a on ne. Mohl se ucházet o místo taxíkáře, ale z nějakého důvodu to nevyšlo. Když vidí ty nablýskané, drahé auta chce si to na chvíli zkusit, že je taxikář – nabrat zákazníky a odvézt je, kam chtějí. Tak si ty vozy půjčoval, jezdil s nimi a pak je nechal vydezinfikovat!“ vysvětluje k úžasu všech Lindy.
„ Ty jsi šílená. Chceš nám říct, že on zavraždí řidiče, ukradne jim vůz a hraje si na taxikáře, vozí zákazníky? To jsi na to přišla z těch fotek?“ rozesměje se Kraus.
„ Od tebe ta šílenost sedí. Já si to myslím. Ne, fotky mi sami o sobě nic neřeknou. Přemýšlela jsem nad tím celou noc s tvým úhledným spisem pod polštářem!“ mrkne na Krause Linda.
„ Tak to by ho mělo zajímat to, že by v Praze jezdil nejdražší vůz z celé taxikářské Prahy. Co víc, když on jak říkáš ty, nedostal licenci, vytočilo by ho, že ji má ženská, co?“ usmívá se potutelně Kraus.
„ To asi ano. Proto souhlasím s tvým plánem, ale pokud se mě jen dotkne – budu tě chodit strašit. Chci slyšet podrobně, jak mě ochráníte?“ rozhodne Linda.
„ Vždy za tebou pojede vůz s policistou v civilu, budeme držet služby. Ve voze bude nainstalované dorozumívací zařízení s dispečinkem taxislužby a s námi. Samozřejmě budeš mít ve voze zbraň!“ odpoví Kraus, ale vidí v její tváři, že ji příliš neuklidnil.








„ Co když, že nasedne do mého vozu. Pokud vím střílí zezadu do týla. Zrovna na tebe v téhle situaci bych spoléhat nechtěla!“ složí ruce na prsou a sleduje ho.
„ Kdyby se to náhodou stalo, jsme do vteřiny u tebe. Nikdy tě nespustíme z očí!“ vhodí ji klíče od džípu do rukou.
„ Licence od taxislužby, vůz je na dvoře a potřebné věci tady – označení taxíku. Jdu to zařídit!“ odchází Kraus na dvůr policejní budovy.
„ Kdybych tenhle šílený plán vymyslela já, to bych si vyslechla, ale takhle!“ pootočí se Linda na kapitána Sehnala. Ten je mlčí. Vlastně ji nemá na to, co říct.

Linda oblečená v tmavých kalhotách a bílém tílku vychází loudavě na dvůr. Přes tmavé sluneční brýle pohlíží na přistavený tmavý džíp Porsche Cayenne. Slunce září v nablýskané metalizované karosérii, Kraus připevňuje na střechu vozu označení taxislužby.
„ Upozorňuji, že s tím neumím jezdit!“ utrousí a zasune si sluneční brýle do vlasů a usedá za volant. Interiér vozu je v tmavě hnědé kůži.
„ Tak co líbí?“ usměje se Kraus.
„ Líbí. Když to bude například moje poslední místo odpočinku, bude to lepší než normální rakev!“ uzná Linda, uloží svoji služební zbraň do malé kabelky na místo spolujezdce.
„ Tady je rádio a toto je vysílačka nejen na dispečink taxislužby a tady toto – spojení na nás. Vzadu je ve voze zabudované GPS, budeme mít neustále tvoji aktuální polohu. Kdybych nevěřil, že to zvládneš – netáhl bych tě do toho!“ vysvětluje Kraus Domanské.
„ Táhni už nebo tě ještě přejedu. Ať už tě nevidím!“ uzavře mu dveře na místě spolujezdce před očima. Domanská si připne bezpečnostní pásy, nastartuje motor a pomalu vyjíždí do rozžhavených ulic Prahy. Následuje ji vůz, který řídí Hanka, která má první službu jejího dohledu. Porsche projíždí svižně přes Nuselský most, září do dálky jako drahokam. Domanská zesílí rádio, volně spustí ruku z okénka a bubnuje prsty v rytmu hudby. Pohlédne do zpětného zrcátka na vůz popojíždějící za ní.
Džíp zastaví na Václavském náměstí mezi dalšími vozy taxikářů. Na okénko klepe muž v kožené bundě a mikině.
„ Vítáme Vás. Tak to je opravdu krasavec. Jsme domluvení, vyfotíme ho a necháme ho kolovat po serverech o taxikářích v Praze. Přidáváme tam podobné klenoty – nové vozy. Pokud ten magor sleduje taxikáře, dostane se to k němu!“ vysvětluje u přenosného počítače taxikář, fotografuje Lindin vůz.







Linda tráví celý den za volantem džípu, projíždí Prahu a rozváží zákazníky. Zatím vše nasvědčuje tomu, že se vrah taxikářů neobjevil. Hana Soukupová pojídá u občerstvení párek v rohlíku, hořčice ji zašpiní halenku. Přebírá od obsluhy jídlo v krabičkách. Schází do podzemních garáží, přistoupí k Lindě, které okénkem podává její večeři. Domanská se s chutí zakousne do nudlí se zeleninou, prstem ukazuje, že ji šmakuje.
„ Říkala jsem hned od začátku, že se neukáže. Dávám tomu týden a pak to zabalím, ať si s tím jezdí Kraus sám!“ dojídá Linda.
„ Tobě to vadí – jezdíš si touhle károu, nikdo tě neúkoluje. Jsi na čerstvém vzduchu, rádio a pohoda?“ usměje se Hanka.
„ Když nad tím přemýšlím, má to svoje klady!“ odpoví nadšeně Domanská.
Džíp po chvíli vyjíždí z garáží do temné noci Prahy. Spustí okénko, do vozu proudí osvěžující vítr. Zastaví na přechodu na červenou. Zkontroluje ve zpětném zrcátku přítomnost kontrolního vozu, který ji sleduje zpovzdálí. Někdo zaklepe na okénko na místě spolujezdce.
„ Ségra, co to má znamenat? To si jako někde ukradla?“ promlouvá k ní přes okno bratr Kryštof. Bledá tvář koresponduje s rozježenými plavými vlasy, výrazné modré oči.
„ Hade, to je jen taková hra. Vidím, že potřebuješ odvézt k nám domů – maminka tě už očekává k večeři, nastup!“ otevírá mu dveře. Bratr nastoupí s taškou s knihami v náručí, prohlíží si zkoumavě interiér vozu.
„ Víš, že nesnáším, když mi říkáš hade nebo hádku. Vezmeš i mého kámoše?“ zeptá se bratr a pokyne na zadní sedadla na vysokého kluka. Krátce střižené světle hnědé vlasy, oproti bratrovi má i opálenější tvář. Pohlíží na ní zelenýma očima.
„ Tak když už si nastoupil, kam tě mám hodit?“ zeptá se ho Linda a udeří bratra po prstech, když ji přelaďuje rádio.
„ Tak třeba na Letnou, co? Ty jo to je auto, to jsem ještě neviděl mezi taxikáři. To musí dost žrát?“ usměje se ze zadních sedadel.
„ V pohodě, máme to při cestě. Mám ho nové, čtyři milióny pořizovací cena a plus kůže dvě stě tisíc, ale je na něj spoleh. Vyznáš se v autech?“ odjíždějí pomalu od přechodu.
„ Trochu. Nemohla byste mě někdy hodit ke škole, to by všichni koukali!“ rozesměje se kamarád bratra.







„ Co studuješ? Doufám, že ne historii a archeologii jako můj bratr?“ zeptá se Domanská.
„ Psychologie a sociologie. My se známe s Kryštofem z knihovny, on mi vždycky poradí s knížkami k bakalářce!“ nahýbá se k nim ze zadních sedadel. Z vysílačky se ozve hlas Hanky Soukupové, zda je vše v pořádku. Domanská si podává vysílačku: „ Vše Ok. To je jen můj bratr, vezmu ho a jeho kamaráda domů. Konec!“ zavěsí vysílačku zpět.
„ On víc žije v knihách, než v životě!“ usměje se Linda.
„ Hele Kryštofe, neříkal si nikdy, že tvá ségra jezdí s taxíkem? Nebojíte se teď, když taxikáře vraždí ten sériový vrah – stále o tom píšou v novinách!“ pokračuje v hovoru kamarád.
„ Jak se vůbec jmenuješ? Já jezdím teprve měsíc. No jo noviny, vždyť on vraždí jen muže, tak co!“ odsekne Linda, kamarád na zadních sedadlech střihem zvážní.
„ Vojtěch. Asi máte pravdu!“ podává ji ruku a ztichne. Usadí se pohodlně na zadních sedadlech. Taxík pozastaví na rušné ulici blízko Letné, Linda pohlédne na Vojtěcha na zadní sedadla.
„ No chtěl si na Letnou, ne? Vystupovat. Moc ráda jsem tě poznala!“ pronese, kamarád na to začne pomalu otevírat dveře a vystoupí.
„ Dobrou noc, zítra se uvidíme!“ zavolá za ním Kryštof s úsměvem. Džíp zabočí do kolony jedoucích vozů, Vojtěch sleduje zdálky zadní koncová světla vozu. Přehodí si sportovní tašku přes rameno, vchází do pochodu do metra.

Za týden, který Linda strávila za volantem taxíku, se nebezpečný vrah neobjevil.
„ Tak jste tady!“ vítá ji při odevzdání vozu v Bartolomějské ulici policejní technik. Je důležité odevzdat luxusní vůz do rukou Správy majetku Policie České republiky.
„ Předávám ho, jezdilo se s ním báječně, ale celá ta akce byla k ničemu!“ usměje se Linda a dopne si zip tmavého křiváku.
„ Ježíš, omlouvám se, zapomněl jsem si něco v kanceláři. Zkontrolujte jestli není někde nabouraný. To je hned, někdo špatně zacouvá na parkovišti, stačí drobný defekt a musíme to zapsat. Hned budu zpět!“ vrací se policista, zmizí za dveřmi hlavní brány policejní stanice. Linda přistoupí k džípu, zkoumavě pohlíží na přední nárazník. Narovná se a pohlíží předním sklem do vozu, na zadních sedadlech někdo sedí.








„ Nevidíte, že nesvítím. Co lezete dovnitř?“ otevře zadní dveře a pohlíží na vystrašeného Vojtěcha, kterého překvapila její bouřlivá reakce. Komplikovaně vystupuje se svojí výškou z taxíku. Flanelová kostkovaná košile, džíny s párem děr a sportovní sako. V rukou svírá příruční sportovní tašku.
„ Vojto, omlouvám se. Já už nejezdím!“ omluví se soucitně.
„ To je průšvih, kde já seženu tak rychle odvoz. Víte moje babička má dnes narozeniny – devadesátileté. Já se potřebuji co nejrychleji dostat do Hudlic. Ona je těžce nemocná, kdybych nepřijel – zklamalo by ji to. Bůh ví, kdy se znovu uvidíme!“ pronáší zklamaně Vojtěch.
Linda je nerozhodná, tato vlastnost patří k mnoha jejím neduhům. Ohlédne se ke dveřím, za kterými před chvíli zmizel policejní technik a zpět na tvář usmívajícího se Vojtěcha. Je to přece kamarád jejího bratra.
„ Dobře. Nasedej!“ povolí po chvíli přemýšlení Linda, Vojtěch přistoupí k džípu.
„ Proč dozadu? Dej si tam tu tašku a sedej sem ke mně!“ pronese od volantu, Vojtěch vhodí tašku na zadní sedadla, s úsměvem usedne vedle Lindy na místo spolujezdce.
„ Ještě odjedu jednu jízdu s jedním známým!“ nahlásí do vysílačky a vypne ji.
Džíp míří po dálnici D5 od Prahy směrem k Berounu. Vojtěch se zájmem pohlíží na ubíhající krajinu za okny, pootočí se na Lindu.
„ To je pohled, to není jako u nás v Ostravě. Ten smog, šachty a doly – úplná měsíční krajina!“ usměje se a začíná si zpívat.
„ Z Ostravy? Ty jsi z Ostravy?“ zpozorní Linda a stále sleduje provoz, hlavně projíždějící dálkové kamióny.
„ No narodil jsem se tam. Maminka byla operní subreta a táta operní režisér. Studoval jsem tam Janáčkovu konzervatoř, Krajčo byl můj spolužák!“ vypoví Vojtěch.
„ Já myslela, že jsi mladší. Tak kolem pětadvaceti let!“
„ Kdepak. Třicet dva, 196 cm výšky. Alt hlas. Vy asi moc bulvár nečtete?“ zvážní Vojtěch.
„ Nečtu, měla bych?“ zeptá se Linda a zatím ve vznikající situaci necítí nic neobvyklého.
„ Kdybys četla, nemohl bych tě tak lehce tahat za fusekli. Jak jsem vám včera říkal, že studuji psychologii a sociologii – lhal jsem. Já studuji druhý ročník DAMU a co hůř já nelhal jen v tom!“ zvážní střihem, pohlíží hypnoticky na Lindu.








„ Vůbec ti nerozumím. Tak studuješ herectví, tak si řekl, že studuješ něco jiného. Lidé jako ty nemají rádi publicitu. Co je?“ pootočí se na něj Linda.
„ Já nemám žádnou babičku. Nevěděl jsem prostě, jak tě dostat do auta. Tak jsem vytáhl hodného Vojtíška, který chce k babičce. Ty stále nevíš, kdo jsem?“ rozesměje se. Domanská ho nechápavě sleduje.
„ Zastav! Dělej, na odpočívadlo!“ zařve Vojtěch.
Džíp sjíždí z dálnice, napojuje se na sjezd na odpočívadlo. Motor džípu tiše dopřede, stojí na místě. Linda na něj pohlédne.
„ To je nějaká sranda nebo co?“ zeptá se, ale on ji zakryje dlaní ústa. Tlačí silou ruky na její rty, pohlíží ji hluboko do očí.
„ Bubu, no tak mysli. Je to těžký, když na podobiznách vypadám úplně jinak. V životě by to do mě nikdo neřekl. Mediální hvězda a v tom to je, to mě bavilo!“ šeptá, sundá ji ruku ze rtů a směje se.
„ Představovala jsem si tě jinak. Proč sis vybral teď mě?“ zeptá se Linda.
„ To všichni ne? Viděli vraha taxikářů jinak. To já si odpověď ještě promyslím. Udělala si mi čáru přes plán, vždy to bylo o tom nastoupit do taxíku a pal, bum. Já s nimi nikdy nemluvil, ale když jsme se včera náhodou potkali a mluvili spolu – to je pro mě nová situace. Jedeme, kamkoliv. Cestou si to promyslím!“ nakáže a zamíří na ni revolverem, Domanská pohlíží do jeho hlavně.

„ Kapitáne, něco se děje!“ vbíhá do kanceláře Kraus nadšeně. Sehnal v úleku na sebe převrhne lžičku rozjedeného jogurtu pro lepší zažívání.
„ Kde je Domanská?“ snaží se flek na své košili vyčistit, ale spíš ho roztírá.
„ Vy jste takový debil. Měla jsem věřit Lindě, když říkala, že vám jde hlavně o vyšetření případu a ne o to, kolik obětí padne. Domanská zmizela i s taxíkem z Bartolomějské. Přijela tam předat vůz a technik si na pár minut odběhl, mezitím zmizela beze stop i s vozem!“ vypovídá naštvaně Soukupová.
„ Já tu holku zabiju. Jak se to mohlo stát? Měli jste ji hlídat každou minutu, neříkal jste to, Krausi?“ vyskočí Sehnal a převrhne i zbytek jogurtu na desku stolu.
„ Jela předat vůz. Vůbec jsme neměli na tu šílenost přistoupit. Jediná naše šance je GPS a nebo mýtné brány. Vyhlásili jsme pátrání po tom voze a kapitánce Domanské. Vy se modlete, aby ji ten šílenec neodpravil!“ pronese jízlivě Sehnal ke Krausovi a odchází.








„ Hani, je tady někdo z centrály taxislužby – chce s tebou mluvit!“ upozorní rozrušenou Hanku sekretářka.
„ Než zmizela detektiv Domanská někdo k nám telefonoval. Výslovně chtěl tmavé Porsche Cayenne, znal přesnou poznávací značku. Není to divné? My mu řekli, že dnes nejezdí. Byl neoblomný a chtěl znát lokaci, kde byl taxík v té chvíli. No řekli jsme, že parkuje na Bartolomějské. Tady máte záznam a ještě něco, naposledy se hlásila centrále z Bartolomějské slovy – pojedu ještě jednu jízdu s jedním známým!“ vypoví operátor taxislužby.
„ Známý, jaký známý? Od nás tam v tu chvíli nikdo nebyl!“ zamyslí se Hanka.
„ Známý? Kraus byl tady na ústředí, z kolegů od policie to nikdo nemohl být. Její bratr, to by neřekla známý!“ přemýšlí Ilonka.
„ No jasně, víte koho včera vezla v noci taxíkem společně s jejím bratrem. Řekla, že je vše v pořádku, tak jsem potom nepátrala. Podívejte, udělala jsem fotografie pro všechny případy!“ přichází ze své kanceláře se sadou fotografií.
„ To je přece ten herec Vojtěch, kurnik to příjmení!“
„ Vojtěch Zavarský. No patřil k jejímu bráchovi Kryštofovi, vezla je domů. Já to ověřím!“ vezme si Hanka nazpět fotografii a energicky odchází do kanceláře. Ilona ji sleduje jak s někým telefonuje, upevňuje fotografii Zavarského na tabuli v kanceláři.
„ Tak co se děje, Hani?“ přichází za ní s obavami Ilonka.
„ Zavolejte raději všechny. Včera kolem 0.30 bratr Lindy Domanské odcházel z univerzitní knihovny v doprovodu herce Vojtěcha Zavarského. Všichni ho známe z novin. Vše by bylo v pořádku, kdyby nelhal – Zavarský by správně neměl v knihovně univerzity co dělat, DAMU má svoji knihovnu. On chlapec má totiž dva studijní průkazy – jeden oficiální a druhý falešný, kde uvádí, že je student psychologie a sociologie. Podle všeho se právě v knihovně seznámil s bratrem Lindy – Kryštofem Domanským, který tam pracuje. Druhá věc je, že ráno měl Zavarský pohybový trénink a od té doby není k nalezení. Normálně je prý spolehlivý, ale prošvihl už dvě zkoušky na představení. Když k tomu přičteme, že jeho rádoby přítelkyni našli v jeho vile na Ořechovce zbitou do němoty, je náš herec trochu podezřelý!“ vypovídá Hanka před zraky kolegů.
„ Herec a vrah taxikářů? Víme o místu jeho pohybu? Co ta přítelkyně, dostala nakládačku od něj?“ nadechne se Sehnal.
„ Zavarský není k nalezení.









Podle všeho dostala tu nakládačku od něj. Vila je psaná na ni, on bydlí asi měsíc v malém bytě na Pankráci. Potvrdili to sousedi, kteří ho tam vídali. Zajímavé je, že nám mimochodem řekli, že Zavarský nemá řidičák a všude ho vozí taxikáři!“ dopoví Hanka.
„ Vyslechneme hned teď Kryštofa Domanského, třeba nám o něm řekne víc. Sežeňte ho a dovezte ho sem. Co pátrání po voze?“ zajímá se Sehnal.
„ Naposledy její taxík zachytily mýtné kamery před koncem dálnice D5. Od té doby je nezaznamenali ani brány, ani policejní Passaty!“ vypoví Ilonka. Povstane od svého stolu, pohlíží na plačící Hanku ve své kanceláři. Opatrně otevírá dveře, vejde dovnitř.
„ Co se děje, Hani. To pláčeš kvůli tomu všemu?“ posadí se soucitně naproti ní ke stolu. Hanka k ní pozvedne oči, které má od slz rozmazané po celé tváři. Ilona ji podává balíček papírových kapesníků.
„ Je to moje parťačka. Vždycky ráno seděla na tom stejném místě, jak teď ty. Vždycky mě dokázala těmi svými vtípky…víte na mém předchozím pracovišti, nebylo to tam ideální!“ vypovídá Hanka a otírá si rozmazané oči.
„ Nejsi lesbička, že ne? Omlouvám se, bylo to blbé. Šikanovali těm tam, co?“ zeptá se k Hančině úžasu Ilonka.
„ Lesbička, proč? Že pláču pro parťačku? Jak to víte? Znáte to – protidrogové oddělení a to je výhradně mužský klub. Šikanovali a pak jsem uviděla ten konkurz sem, věděla jsem, kdo tomu tady velí. Vůbec jsem nedoufala, že by se mi to mohlo splnit. Pak přišla ona a doslova mě zachránila. Ten, kdo to na protidrogovém nezažil, neví o čem mluvím!“ povstane od stolu a přechází k odpočívajícímu Albertovi, který leží ve svém pelíšku.
„ Hani, kdyby ji zabil hned, tak bychom ji už našli. My přece nevíme, co se stane. Tak si otřete ty slzy, domalujte si ty oči, které jste si tak důmyslně rozmazala po celém obličeji a vezměte Berta na procházku!“ navrhne Ilonka.
„ Tak dobře, děkuji vy víte za co. Vyčítám si to, že jsem ji do toho s nimi uvrtala. Říkala od začátku, že Kraus je šílenec a vždy ty jeho plány někdo odnese. Mám jen strach, že najdeme jen odstavený taxík s jejím tělem, to bych si neodpustila!“ pohladí jacka russela po hlavě, připíná mu vodítko.
„ Tak si to nepředstavujte, protože to se nestane. Hani. Kdyby bylo něco nového, zavolám ti na mobil. Tak utíkejte!“ odchází z kanceláře, Hanka pozvedá psa do náruče.










„ Co je s ní?“ zvědavě vychází ze své kapitánské kanceláře Sehnal.
„ Hovno. Má nervy v prdeli. Pane bože, dělejte už něco a najděte ten zatracený taxík s Lindou. Vlastně tu Lindu někdy chápu, cítíte se jako páni tvorstva a když jde do tuhého, tak veškerá mužská liga selhává. Co děláte? Sedíte na prdelích jako obyčejní zbabělci. Měli byste všichni příště mlčet, držet huby, protože Linda je z vás všech tady nejlepší. Nesaháte ji ani po paty. Tak je to a už vám to měl někdo říct dřív!“ zařve naštvaně Ilona. Sehnal na ni pohlíží, sotva se nadechuje a ohlédne se po ztichlém oddělení. Všichni detektivové pohlížejí jako dav na Ilonu.
„ Ilono, co to je za slovník? My děláme vše, abychom ji našli. To mám ukrást někde policejní vrtulník a lítat po celém Středočeském kraji?“ odpoví brunátný Sehnal.
„ Slovník mám zrovna jako ty, kurva. Co vy děláte? Čekáte až vám ji najde mýtná brána. Klidně ti ho objednám, aspoň bys něco dělal a ne jen prudil. Víš, co, zvedej si tady telefony sám, jdu kouřit!“ zasyčí Ilona a odchází z oddělení.

Tmavý džíp Porsche projíždí silnicí vedoucí krajinou. Míjí temné lesy, malé vesnice. Linda pozvedne pohled k obloze, znatelně slyší hukot policejního vrtulníku. Proletí nad nimi, visí na obloze jako nějaká dětská hračka a nese se pár metrů za vozem. Na zadním sedadle se narovná Vojtěch Zavarský s revolverem v rukou. Zadním oknem pohlíží na rotující hřídele vrtulníku.
„ Zrychli, dělej. Sto čtyřicet, ujížděj!“ zavelí Domanské za volantem. Ona stiskne pedál až k podlaze. Motor zapřede, digitální ukazatel tachometru zvyšuje hodnoty až se zastaví na hodnotě 140. Vrtulník se vznese zpět vysoko do oblak, ale vůz sleduje z výšky.
„ Aby únosce a vrah usnul na útěku to vidím poprvé!“ pootočí se bokem k Vojtěchovi Linda.
„ Nemel a podívej se, kam se skrýt před ním. Co je na mapě před námi?“ okřikne ji rozrušený Vojtěch.
„ Potřebujeme dotankovat benzín, šikla by se nejbližší benzinka. Jinak jsou před námi lesy a vesnice. Jestli ti to nedochází, tak ten vrtulník nahlásí všem hlídkám naši pozici. Pokud se na nás nalepí Passaty, nezbavíme se jich!“ odpoví mu Linda a pohlédne do zpětného zrcátka.
„ Za kilometr je nájezd na dálnici. Natankujeme a vrátíme se na okresky. Víc ti řeknu později!“ rozhodne chladně Vojtěch.







Džíp vjíždí na prostranství k benzinové stanici, zastaví u stojanu.
„ Ani se nehni. Pojistím si tě. Klíče!“ natahuje k Lindě ze zadního sedadla nataženou ruku. Linda ač nerada vytáhne klíčky ze zapalování a položí je na jeho dlaň. Vojtěch vystoupí z vozu, uzamkne všechny dveře. Domanská na něj pohlíží přes okénko. Rozhlédne se, on doplňuje benzín do nádrže. Revolver má uschovaný za pásem kalhot. Vrátí tankovací pistoli na stojan, odchází do blízkého obchodu.
Linda zapíná rádio s napojením na centrálu taxislužby, pozvedne vysílačku.
„ Taxík 845, slyšíte mě? Byla jsem unesena i s vozem, kontaktujte Oddělení vražd Prahy. Vrahem taxikářů je Vojtěch Zavarský. Jsme nyní u benzinky asi na desátém kilometru…!“ drmolí do vysílačky Domanská.
Na okénko na straně řidiče dopadne několikrát po sobě silných úderů, Linda pohlédne směrem odkud zvuky přicházejí. Zavarský na ni míří revolverem, naznačí ji, aby vypnula vysílačku. Ona vrátí vysílačku na její místo, s obavami pohlíží na svého únosce.
Na patník dopadne ztěžka Lindino tělo, nakopne ji do boku. Policistka se svíjí po zemi.
„ Do minuty se zvedneš a budeš v pohodě!“ utrousí Vojtěch a kráčí zpět k vozu. Linda se zvedne a pohlíží na asi dva lidi, kteří incidentu přihlíželi. Vyskočí hbitě na nohy, dochází ho a vší silou ho udeří loktem do beder. On padne na bok vozu, ona ho zachytne za vlasy a začíná ho škrtit.
„ Ještě jednou na mě sáhneš. Jak se ti to líbí, co? Mám přitlačit, takhle?“ šeptá Linda a zachytí ho kolem krku celou šířkou ruky. Zavarský sýpe.
„ Volejte policii, tak dělejte!“ houkne Domanská na přihlížející. Jako by se ve Vojtěchovi zlomila nějaká záklopka, která doposud zadržovala jeho agresi na únosné míře. Zakousne se Lindě do ruky, dívka vykřikne a snaží se ruku vytrhnout z jeho čelistí. Drží se za škaredě rozkousnutou ruku, Vojtěch na ni skočí jako zvíře. Zacpe ji ústa dlaní, pohlíží ji do očí.
„ Zalez do toho auta. Hned. Bude to?“ přiloží ji hlaveň revolveru k čelu. Linda ztrácí svoji bojovnost. Byla od útěku nebo od záchrany jen pár kroků. Zklamaně a možná bezradně nastupuje za volant džípu. Vojtěch usedne vedle ní na místo spolujezdce. Linda je zničená, sedí za volantem a z rozkousnuté ruky se ji valí na bílé tílko krev.
„ Zavaž si to!“ vhodí ji do klína široký kapesník, ona ho pozvedne a začne si provizorně obmotávat krvácející ruku.










Projíždějí dálnicí, krev už prosakuje kapesníkem, kterým má obmotanou ruku. Stopy krve zasychají na volantu. Vojtěch zapne rádio, zrovna na vlnách hrají hit od Marie Rottrové. Lindě se ze zoufalství spouští po tváři slza, stéká po jejím líci a na bradě vytvoří krůpěj. Dívka si ji otře do hřbetu ruky.
„ Přestaň!“ přiloží ji revolver k boku hlavy.
„ Vím, co si o mě myslíš. Šílenec. Kdyby mě vyšetřil psycholog, budu na tom možná líp jako ty. Mám vynikající emoční inteligenci. Hodný Vojtíšek, který si nechá srát na hlavu od všech a blik je tu silný, cílevědomý, chladný Vojtěch. Někde jsem četl, že lze pozměnit osobnost. Začal jsem na tom pracovat!“ odloží revolver smutně, skloní hlavu.
„ Nic si nemyslím. Pekelně jsem se v tobě spletla. Vůbec by mě to nenapadlo, proč ses nalepil na bráchu? Plán? Jsi přece moc talentovaný, proč to všechno?“ špitne Linda.
„ Lásko voníš deštěm. S tvým bráchou to byla úplná náhoda. Láska ta mě zničila. Nejdřív matka – byl jsem to dítě s herecké šatny. Spousta tet, které mě objímaly, líbaly. Byl jsem opravdu jako ten Miláček z té knížky. Mazlíček žen a jakých. Matka mi řekla – nikdy nebudeš zpívat jako anděl, jako já. Dovlekla mě asi na potřetí na přijímačky, to byl trapas. Představ si, že stála celou dobu před přijímací komisí jako generál a já zpíval. Přijali mě jen kvůli ní. Pak nastoupila jiná sorta – jak jsem to mohl tak dlouho vydržet. Má přítelkyně. Byl jsem pro ni vždy jen komediant, prý hraješ si jako dítě. Předstíráš city, lidi jako nějaký magor. Byl jsem pro ní nula, i když jsem byl slavný. Ona za okrádání lidí vydělávala víc než já. Měl jsem to na talíři každý den. Jak já ji nenáviděl. Jak čuměla, když se včera objevil doma ten rázný Vojtěch – usral jsem ji takovou. Měla dostat mnohem dřív, netrápil bych se tolik let. Ukradl jsem ji všechny prachy, co si tajně uškudlila – deset milionů. Zařídím si život jinde – třeba si koupím i takové fáro, ale hlavně budu mít klid!“ vypovídá Vojtěch a zasní se. Linda ho nechává tiše s jeho bolestmi a sny.

„ Bitka na benzince na D5. Lindě se podařilo ozvat se centrále. Konečně víme, kde jsou. Žije, ona žije!“ vbíhá na oddělení vražd Sehnal aktivně.
„ Já pojedu za ní!“ vyskočí ze židle Soukupová, obléká si krátkou koženou bundu.
„ Policejní passaty na Vás počkají u motorestu u Rudné u Prahy, ale slibte mi, žádné blbosti!“ odpoví smířeně Sehnal.
„ Slibuji!“ usměje se nadšeně Hanka, vybíhá ze služebny.







Linda Domanská pohlíží na displej navigace. Jen pár metrů před nimi je vyznačený kruhový objezd. Okem periferně pohlédne na tichého přemýšlejícího Vojtu. Sleduje míjející krajinu, v rukou svírá revolver.
Džíp rázem zrychluje, nabírá na rovném úseku silnice rychlost. Vynoří se na horizontu, Linda si prohlíží kruhový objezd. Hned za ním je vybetonovaná odvodňovací stoka. Znejistí, ale je to její jediná šance.
„ Proč jedeme tak rychle, zpomal. Jak chceš v takové rychlosti vjet do objezdu. Zešílela si!“ začne panikařit Vojtěch.
Džíp sjíždí krátký úsek silnice k objezdu, ale vůz jako by neměl v úmyslu zabočit. V plné rychlosti prorazí betonovou překážku, sílou nárazu se rozletí do okolí kusy betonu a prachu. Džíp sklouzne do zavodňovací stoky, přední částí se zastaví o stěnu. Část zkřivené přední kapoty nabírá vodu, v kabině začíná přibývat přitékající vody. Linda se probouzí z bezvědomí s tváří v airbagu, narovná se za volantem a rozepne bezpečnostní pásy. Její únosce je otočený na druhou stranu, krk má ohnutý v podivné poloze. Tvář má položenou na airbagu, okno na místě spolujezdce je potřísněné kapkami krve. K úleku Lindy se pohne jeho pořezaná ruka se zbraní.
Domanská otevře dveře, seskočí ztěžka do vody. Podvozek džípu se dotýká její hladiny. Zavrávorá a upadne, voda vnikající do rozkousnuté ruky ji zapálí. Z vozu zní hudba, stále tklivá melodie Lásko voníš deštěm. Jak příznačné. Dodává celému obrazu dávku melancholie a smutku. Linda ji ani nevnímá, snaží se přes zranění vyšplhat po betonové zdi nahoru na dálnici.
„ Ty zasraná mrcho, stůj!“ ozývá se za ní hlas Vojtěcha. Ztěžka se vysoukal z vraku vozu, pár centimetrů od Lindy zasviští kulka. Zahryzne se do betonu. Nesmí polevit ve svém úsilí. Konečně vystoupá na dálnici. Po tváří se ji táhnou krvavé šrámy. Jediné co prosvítá ze záplavy krve jsou oči. Bílé sportovní tílko je zašpiněné od bahna, vody a krve. Směs těchto látek vytvořila na bílém podkladu prapodivnou mozaiku. Přijíždějící vozy ke kruhovému objezdu brzdí v bezpečné vzdálenosti.
Zavarský stane za Lindou. Opírá se dlaněmi o kolena, snaží se nadechnout. Domanská využije situace, vrhá se po jeho rukou, která svírají revolver. Ze všech posledních sil se mu ji snaží vytrhnout. Zavarský pochopí její snahu, nadzvedne ruce nad hlavu. Začíná boj. Linda vždy strhne jeho ruce k sobě, nejraději by se mu na oplátku do ruky zakousla taky.









„ Pusť to, slyšíš!“ zařve Linda udýchaná z boje.
„ To víš, že jo. Budeš mě muset zabít. Ale jak když máš zbraň dole v autě!“ odpoví ji rozhodně Vojtěch. Revolver vystřelí. Linda padne na kolena, pohlíží na krvácející ránu ve stehně-
Z posledních sil ho nakopne do boku až Zavarský zavrávorá. Ona se snaží za každou cenu zvednout. Vrhá se po revolveru, který Zavarský upustil.

Silnicí k místu přibíhá Kraus. Policejní passaty zůstávají v uctivé vzdálenosti. Odjistí svoji služební zbraň, utíká po krajnici k bojujícímu páru. Přibližuje se krok po kroku k nim. Zavarský se před ním otočí, přidržuje hlaveň revolveru u Lindiny brady. Tak, aby se zastřelila vlastní rukou. Všimne si krvácející rány na Lindině hlavě. Jen musí zaměřit Zavarského a trefit se. Není prostor pro chybu. Mírně zbraň nakloní na bok, že se vzdává. Zavarský políbí Lindu na vlasy se slovy: „ Rozluč se s kamarádem!“ a nabije.
Linda zavírá oči, najednou sebou trhne. Zaduněl výstřel, ale ona stále žije. Nebo že by umírala? Byla po těch dvou dnech volná, pohlédne na vedle ní ležícího Zavarského bez známek života. Domanská se zhroutí k zemi, padne na bok. Motá se jí hlava k zešílení, vidí jen pár bot přibližujících se k ní. Kraus ji pozvedá do náruče. Položí ruku na její čelo. Je zvláštně chladné a opocené. Kraus pozvedne oči k přibíhající Hance Soukupové. Neví, co má v této situaci udělat, říct. Stojí na místě a beze slova na ně pohlíží.

Sehnal přichází smutně s Krausem do výslechové místnosti, pohlédnou na Kryštofa Domanského.
„ Kde je Linda?“ otočí se na bledý plavovlasý kluk ve sportovní mikině, džínách.
„ To vám řekneme později!“ usedají oba ke stolu vedle něj.
„ Vy jste prý znal Vojtěcha Závarského, toho herce. Vy pracujete v univerzitní knihovně a on mediální hvězda, dva odlišné světy. Kde jste se s ním seznámil?“ zeptá se Sehnal.
„ Znal a co jako? Právě proto, že naše světy byly tak odlišné. No v knihovně. On si tam chodil číst noviny a bulvár, vždycky se smál na celou knihovnu. Tak jsme se seznámili!“ odpoví Kryštof. Vzpomíná s úsměvem.









Univerzitní knihovnou kráčí Kryštof. Na očích má dioptrické brýle, dlouhý pletený svetr. Uloží svoji tašku na recepci knihovny. Mezi vysokými dřevěnými stěnami knih zní smích. Kryštof kráčí mezi začtenými čtenáři, pohlédne na vysokého plavovlasého kluka v bílé košili a trhaných džínách. Pod stolem hravě přehazuje nohy v růžových plátěných botách. Otáčí stránky bulvárního časopisu, rozesměje se.
„ Prosím tě. Nemohl by ses trochu utišit?“ přistoupí k němu Kryštof.
Vojtěch na něj pohlédne, široce se usměje.
„ Poslouchej – Vojtěch Zavarský byl při natáčení pohádky arogantní. Nikdo s ním nemohl vydržet. To je zpráva, co říkáš?“ předčítá Vojtěch.
„ No to je. Co tady vlastně děláš?“ zajímá se Kryštof, Vojtěch uzavře časopis.
„ Čtu. Studuji psychologii a sociologii. Počkej!“ řekne a na pár vteřin odběhne. Po chvíli před Kryštofa postaví šálek s čerstvou kávou, usedne zpět před něj.
„ Ochutnej. Po čtení bulváru vždy šálek kávy. Vidíš je, jak čumí. Jsem pro ně Bůh, něco jako Caligula!“ usrkne kávy. Kryštof svlaží rty v horkém moku.
„ Ty nemáš rád slávu? Když tě poznávají a ctí. Caligula byl přece vrah a magor!“ odvětí Kryštof.
„ Sláva mě sere. Já mám svůj plán, abych jim ukázal. Myslí si, že jsem takový jakého mě vidí, jak o mně čtou, ale přitom…seženeš mi knížku o Caligulovi? Musím teď jít, ale za dvě hodinky budu zpět. Co?“ usmívá se Vojtěch.
„ O Caligulovi? Mám tu několik zajímavých knih o něm. Vsadím se, že už tě tu neuvidím!“ zvedne se od stolu Kryštof a loudá se k recepci.
„ Myslíš?“ pronese tajemně Vojtěch s úsměvem.





















„ O tom, že studuje psychologii a sociologii lhal všem. Vrátil se pro tu knížku?“ zeptá se pobaveně Kraus.
„ Když mi to říkal, nevěřil jsem mu. Bral jsem to jako vtip, znáte celebrity. Ale vrátil se přesně, jak řekl!“ vypoví Kryštof.
„ To jsi ho viděl jen jednou. Proč chtěl knížku o Caligulovi. Nezkoušel ho, proč ji chtěl číst?“ zeptá se Sehnal.
„ Ne, víckrát. Jednou jsem ho viděl v menze, obědval svíčkovou. Všichni se předháněli, aby si sednul zrovna s nimi. Všichni se chovali jako šílení, když byl v blízkosti. Jak to mám vědět, proč ji chtěl?“ usmívá se Kryštof.
„ Chceš mi říct, že člověk jako on obědval v menze?“ pobaveně se usmívá Kraus.
„ No obědval. Byl to můj kamarád, proč o něm tolik vyzvídáte?“ zajímá se Kryštof.
„ No, Vojtěch Závarský byl ten vrah taxikářů. Kromě toho je po smrti, unesl tvoji sestru a těžce ji zranil. Ty jediný jsi ho znal, jeho přítelkyně o něm zrovna moc nechce mluvit!“ vypoví Sehnal.
„ Blbost. Kdo vám toto nakecal? Vyloučeno. Byl herec, proč by někoho zabíjel?“ odmítá Kryštof.
„ Je to pravda. No to on vlastně neřekl, proč to udělal. Co byl ten plán, jak o něm mluvil? No ,že ukáže fanouškům, bulváru, že není jak ho znají?“
„ Nevím, no nesvěřil se mi. Už víckrát o tom nemluvil. Ta jeho přítelkyně, pěkně namyšlená kráva…!“ vypoví Kryštof. Zavzpomíná a popisuje jednu z historek s ní.
Vojtěch sedí společně s Kryštofem v kavárně. Dovnitř vchází pohledná dívka v šatech, zastaví se u Vojtěcha.
„ No to je super. Kdy přijdeš domů?“ řekne otráveně.
„ Nedělej scény, laskavě. Nevím, kdy přijdu. Jsem na pivu s kamarádem, nevidíš?“ odsekne Vojtěch.
„ Co to je za socku? Místo, aby si chodil na pivo s režiséry a těmi, kteří ti k něčemu jsou. Taháš se sockama. Tahají z tebe prachy. Nakonec ty jsi a budeš socka, poblblý komediant!“ zařve agresivně a odchází.












„ Jak na ten incident reagoval?“ zeptá se s úsměvem Kraus.
„ Nijak, mlčel. V životě by mě nenapadlo, že toto je v jejich světě možné. Na jedné straně úspěšný a na té druhé podpantoflák, prostě ona řvala jako siréna a on mlčel!“ vzpomíná Kryštof.
„ Byl gay?“ vykřikne Kraus.
„ To pochybuji. No to bych si všiml. Spíš se mnou kamarádil. Na jednom vánočním večírku jsem to pochopil. Seděl u baru, popíjel whisky. Všichni okolo něj mluvili, přeřvávali se. Každý mu něco říkal, byla z toho taková změť hlasů. Sahali na něj. Každý na něj sahal, bez ptaní. Byl to hrozný kolotoč. Jako když sedíte na horské dráze. On jen seděl, měl takový smutný pohled. Jako by byl mezi lidmi a přitom byl stále sám. Někdo vám něco říká, ale neposlouchá vás, nevnímá vás. Pak jsem ho potkal, po tom večírku na autobusové zastávce. Seděl tam v hadrech za deset tisíc, jen tak koukal a bečel. Chápete to, bečel?“
„ On bečel. Proč?“ pobaveně se usmívá Kraus.
„ Vždyť vám to říkám. Já nevím, sakra. Byl na tom večírku jako panák, hvězda obletovaná osahávači a všemi. Přitom cítil, že s ním jsou jen tak, aby se blýskli, pobavili se. Klaun pro obveselení, přesně jak to řekla ta jeho!“
„ Včera ráno svoji přítelkyni zmlátil. Ještě teď ji dávají dohromady na Bulovce. Máme vám co citlivá dušička udělala jí – zmlátil ji kabelem od televize. Je na jednotce intenzivní péče. Chcete říct, že se před vámi neprojevoval agresivně?“
zařve Kraus.
„ Jako byste mluvili o jiném člověku, opravdu. Nikdy nezvýšil ani hlas, nebyl agresivní opravdu!“ vypoví naštvaně Kryštof.
„ Tak jste ho doopravdy neznali!“ oddychne si Sehnal.
„ Já vím, že ublížil mojí sestře. Je to nepatřičné – kdy bude mít pohřeb a kde? Nevíte?“ zajímá se Kryštof.
„ Za dva týdny na Olšanech. Bude tam mít celou rodinu, celé mediální divadlo. To, který on tak nesnášel, jak tvrdíte. Víc nic nepotřebujeme, můžete jít!“ povolí zničený Sehnal. Kryštof odchází zničený z výslechové místnosti.
„ Jestli jsem někdy měl litovat nějakého zlořáda, tak právě teď toho mladého magora. Měl všechno a udělá toto jen tak z nudy nebo, že chtěl ukázat lidem, že obdivovali bestii nebo to byla nějaká revolta, kurva. Zničil během dvou dní několik životů a nejvíc ten svůj!“ kroutí hlavou Sehnal.
„ To už se nedozvíme, to tajemné proč. Měl všechno – prachy, slávu, mládí, krásu a stejně mu něco scházelo. Asi porozumění, víme my? Vzal si to do hrobu!“





Hanka pohlíží přes nemocniční sklo na nehybně ležící Lindu s obvázanou hlavou v nemocničním lůžku. V pravidelném intervalu pípající přístroje, kanyly vedoucí výživu do jejího těla.
„ Probere se?“ pronese k lékaři po svém boku.
„ Jistě, že ano. Má velmi silný otřes mozku, střelou byla natržená stehenní žíla – ztratila moc krve. Otok mozku bude postupně ustupovat. Celý organismus je za ty dva dny vyčerpaný, psychický stres k tomu. Nyní ji vyživujeme intravenózně, musíme čekat. Potřebuje nabrat nové síly. Obrazně řečeno se při tom zásahu úplně odrovnala, jestli se oživne. Berte to symbolicky, opravdu!“ vysvětluje lékař.
„ Víte neměli jsme možnost se moc dobře poznat. Nechtěla bych přijít o tu možnost to napravit!“ odpoví Hanka smutně.
„ Není nic z medicínského hlediska co by ji v tom zabránilo, berte to tak!“ poplácá ji lékař po ramenou a odchází dlouhou chodbou.