První nádech

Měla jsem špatné sny.
Budila jsem se,
dokola a dokola,
s pocitem, že moje
ještě pořád vlhké
vlasy omotávají moje
obnažené tělo
jako liány, pevné provazy
smutku.

Z nebe padalo černé peří
a za ním padali ptáci,
oči jako skleněné korálky
jen už bez lesku.
I lidé padali,
jiní běželi
křičeli
hledali útěchu
a já hledala ji,
drobnou a bezbrannou
a nemohla jsem ji najít.

Co je horší, člověče?
Strach
nebo vina?

Probudila jsem se,
srdce bušilo zevnitř
do mříží žeber
dech se na chvíli někam ztratil.
Přemýšlela o tom snu,
o smrti
o beznaději.

Člověče, má vůbec nějaká smrt
smysl?
A život?

Pak o naději.
Příběh je můj,
jsem jeho bohem
s mocí ničit
s mocí tvořit.
A já ho stvořím tak,
aby nebyl zbytečný.
Žádné malé tělíčko
navěky spící v trávě.
Naděje,
lék proti strachu.

Co na tom, že už nespím...

A byl to ten den,
kdy se tráva zaleskla modrošedě,
slunce zářilo o trochu víc
do oranžova.
Den, kdy poprvé toho roku
byla v každém hlubokém nádechu
cítit zima.