Vzpomínka

Svit měsíčku polehoučku
skrz ten hustý mrak,
povím ti teď pomaloučku,
skrz ten mokrý zrak.

Jsem-li blázen, budiž tomu
nevím kudy, kudy začít,
co si mám teď vůbec počít,
komu plakat, řekni komu.

Jako dítka jsme si hráli,
na písku a jen se smáli.
Bolístky nám zacelily,
maminečky milovaný.

Poté Amos brány rozvinul
bylo to v září,
děti těšící a nevědíc,
jejich svět se náhle rozplynul.

Táhnoucí se těžká léta,
strach je jejich druhá teta.
By se lidé pouze smáli,
by na skále děti stály.

Kam se poděl jejich smích,
víš měsíčku? řekni víš?
Jsi-li trochu všemocný
netrap je již, netrap již.

Tři hodiny po půlnoci,
osmnáctá odbila,
nenávist a síla moci,
nevinnost však zabila.

Panenka a kovboj v koutě,
nyní slzy pěstují,
faleš kouká na ně z poutě,
kolovrátky zvěstují.

Šichta sem a šichta tam
stále nevím, kudy kam.
Holoubek si smutně vrká,
Ježíšek si nahlas smrká.

Opravdu jsme dospělí?
Vždyť my to tak nechtěli!
Nejsme zralí, ještě chvíli,
Ať nám zbydou ještě síly.

Mně se stýská, žal mě klátí,
pojď měsíčku poslouchati.
Pohádky již nemají zdání,
chci mít aspoň jedno přání.

Slib mi věrnost, lásku k tomu,
smím se modlit také k Bohu?
Dětství padlo, zázraky s ním,
řekni mami, že je to splín.

Bláhoví jsme, hloupost vede,
je-li výhra božské nebe?
Zlaté časy, ty v pádu jsou,
tobě píši zármutu svou.

Konec žalu, konec pláče,
vzlétnu vzhůru jako ptáče.
Konec lásky, konec hněvu,
nyní život bez úsměvů.

Svit měsíčku polehoučku,
skrz ten hustý mrak,
čekám na tě na paloučku,
skrz ten tichý prach.