Která ruka to byla?

Neumím hledat čtyřlístky.

Znáte ty lidi, co se podívají pod nohy do jetele, sehnou se a podají vám ho? A hned potom se sehnou pro další... Nebo si jen tak sednou na kraj cesty a než se stačíte napít, mají jich osm. Prý to má něco společného s viděním, se způsobem práce konkrétního oka, které vyhodnotí, co do té změti lístků nepatří, najde vzorec, odchylku, čtyřlístek...

Tak tohle nejsem já. Já vidím prostě jen změť lístků. Dokonce i když si sednu k obřímu trsu jetele a jeden po druhém pečlivě prohlížím, počítám,
jedna, dva, tři,
jedna, dva, tři...
nenajdu nikdy nic.

Jenže kdo určil, jaký tvar má štěstí?

Co když moje štěstí vypadá jako... Úsměv mojí dcery. Objetí mého syna. Co když se dívám do davu a hledám tvar, který prý mám hledat, a přitom moje oči už dávno vidí moje štěstí, jen já se ještě nedívám. Co když štěstí vypadá... jako déšť na střeše, oheň v krbu, slunce v zádech, slova v knize... Jako hudba. Jako čistý dřez a jídlo na talíři. Jako když je na tebe máma pyšná. Jako když odpustíš, jako když si dovolíš přestat se trápit tím, co už se nedá změnit, jako když vezmeš svůj život pevně do rukou...

Co když moje štěstí vypadá jako ruce? Ruce co hladí, ruce co podpírají, ruce, co podrží, co štípnou a šťouchnou a polechtají, zastrčí za ucho neposedný pramen, ruce co ráno podají kouřící hrnek čaje...

Co když jen hledáme ruku, která nás vezme za ruku? Co když celý život hledáme tu ruku, která nám bude oporou? Probíráme všechny ty ruce, co nás objímaly, hýčkaly... Která byla ta pravá? Byla to jeho ruka? Nebo její? Snad vaše, pane? Vezměte mě za ruku... Co myslíte, má vaše ruka tvar... mého štěstí? Dokáží mě vaše dlaně zachytit, až uklouznu...? A co když mě vaše ruka upustí? Co, když mě opustí? Jak můžu být šťastná se strachem, že mi vaše ruka jednou... zamává na rozloučenou?

A co když to vůbec nejsou cizí ruce, co mi podává moje štěstí?

Co když ho celou dobu...
držím v dlani?