když už sama sobě nejsem na dosah

píši a píši znova
bojím se, že v sobě nic tvořivého nemám
Ve Švédsku jsem obklopena bezmezně nízkou teplotou vzduchu
jako bych v životě necítila dostatek mrazu
zmražených vztahů, zamrzlých pocitů, mrazivých slov
zrcadlení vnitřního prostoru prostupuje do geografické podoby
a já se ptám na mnoho otázek
zdá se mi, že moje Já se už opět staví do opozice prožívání
že můj strach už opět prostupuje mojí identitou a zaslepuje mé vnímání
že časoprostor je uzavřená smyčka tudíž není možnost se posouvat
a já už jen s rukami v kapsách jsem nezaujatý pozorovatel
kdy se mi vubec distance začala tak moc líbit?
tváří se jako jedinné krátkodobé bezpečí
já neustále přemýšlím kde je opravdovost
kde je hloubka, kde jsem já v tom všem
a kdo vůbec chci být?
Nehorázně se někdy vytáčím
moje duše věci prožívá ale tělo jakoby odmítalo se držet scénáře
jakoby nesouhlasilo s režisérem, jakoby se až moc stydělo opony a publika
a především nevyžádaných reakcí
a tak radějí zapře svou roli, zapře ten odvážný tah, pohledy strhující tanec, odvážný pohyb boky
a zvolí pomyslné ale destruktivní krátkodobé bezpečí…