Moje CESTA...

Než dojdu k tomu, mně neznámému cíli,
Zastavím se...
A aspoň na malou chvíli
V moři trávy, s šumem vody
Lehnu si na polštář.
A přes přivřená oční víčka
Vidím už Tvou jasnou tvář.
Možná máš i svatozář...
A rudá líčka.

Snad jsou to jen paprsky sluneční,
Co šimrají Tě v zátylku.
I když nejsi zrovna konfekční,
To tílko na těle co máš, Ti celkem
Sedí... motýlku, kam zase ulítáš,
V tuto dobu denní?

Jsi jen můj vankúš, pod tíhou
Mých vlasů a vnad užuž... klesáš.
No co už!? Když srdce mi plesá,
Ty se o něj opíráš.

Někdo si tu s námi hraje...
Skrze větve stromů. To všechno teď
Neúměrně rychle taje. Nejsme ve tmě.
A jejich pevné kmeny halí kůry
Do nezhojených ran a velkých tajemství.
Jejich ctnosti, jejich neřesti.
Ani ony totiž nepřiznají ty své touhy
Malé, někým půjčované.
A na dluh něžnosti.