Na kříži

 Pýše prý pád předchází,

z  hněvu si brnění vzal.

Dobře ví, co to doprovází,

přesto však na cestu se dal.

Šel sám osudem doprovázen,

tam kde i chodníky končí

a žádná auta nejedou rázem,

kde myšlenky obvykle skončí.

Na cestě stanul mu kříž,

už obcházet se ho jal.

Najednou ten kříž byl blíž,

tak moc ho zaujal.

„Hej cizinče, kampak kráčíš?

Cožpak už doma neměl jsi být?

Pořád se jen na všechny mračíš,

a pak se divíš, že jsi bit.“

„Přicházím k tobě s velkou pokorou,

pomoz mi prosím sám se překonat,

 aby nezavírali děti své pod závorou,

jen proto, že únava je na mne znát.“

„Pomodli se a vrať se zbloudilý,

musíš dát se do pořádku,

aby si tě děti konečně oblíbili,

to ti dávám do vínku.“

A jak mu kříž na cestě zavelel,

začal hbitě pracovat na změně.

Do salónu šel a šlechtit se chtěl,

hračky dětem rozdával denně.

Na parketu se jen vrtěl,

ale nikdo ho nechtěl.

Všichni přece věděli,

je to frajer, to si mysleli.

„Vítám tě u mne zpět, poutníku,

tak pověz, cos pro sebe udělal?“

„Neuvěříš kříži, splnil jsem do puntíku,

co jsem si tak moc přál.

Šel jsem ven a dal se do richtiku,

všem dětem jsem hraček dopřál.“

„Ale v tom to přeci není milý brachu,

špatně jsi to zase pochopil,

zkus nabídnout srdce ve svém duchu,

uvidíš, jak by každý si tě vážil.“