potopa mého snu

Slyším vodu, silnou ale nevidím ji. Když se nadechnu, cítím její svěžest, ale necítím ji na kůži. Ohlédnu se za sebe, pořád ji nevidím a tak se podívám dolů, na své nohy, stojím v cestě, kudy má řeka proudit ale je vyschlá.

Zahlédnu kapku u svého palce na noze, malou kapičku vody. Čím déle se na tu kapku dívám tím více začínám slyšet proud řeky.

Rychle se otočím, už ho začínám vidět. Neuvěřitelně velký proud vody se valí ke mně. Chci se pohnout, ale nemůžu, jsem tak ohromená tím množstvím a sílou vody že se se chci z její cesty dostat, ustoupit jí. Nejde to.

Zavřu oči a začnu se smiřovat s tím, že mě ta řeka pohltí. Za chvíli se přestanu bát a mít strach, jsem s mířena s faktem, že zemřu.

Leknu se, někdo mě chytí za ramena a prudce si mě otočí k sobě, hlavu mi položí na svou hrud a já tak nedokážu vidět kdo to je. Podle síly a velikosti ruky, kterou zahlédnu vím že je to muž. Obejme mě a jako lusknutím prstu jsem na břehu řeky.

Otevřu oči, řeka už je klidná, jako kdyby nikdy nebyla silnější než párátko. Dívám se na všechny strany, křičím :,,Hálo!!!“ ale nikdo mi neodpovídá a nikoho nevidím.

Kdo mi to zachránil život?