Onen Večer

Byl večer, když stala se ta rána,
když zla činnost byla spáchána.
Kdy zlo roztáhlo své náručí příteli
a dobro skonalo jako vypálená ves.
Plačící Amálka hledí si z okna do nebes.
Na stříbřité jezero tiše a zadumaně hledí.
Přemýšlející nad svým milým zamyšlená sedí,
vždy na něj totiž myslela ráda.
Však tu pronikavá bolest projela jí záda.

Její oči spatřili temnou postavu držící nůž,
již padajíc k zemi pronáší těžce:
"Proč jsi to vykonal? Proč jen jsi zničil života mou snůš
a uchytil jsi mé života otěže?"

V kápi muž se usmál jen trochu a hezky.
"Pro vás madam jsem brouzdal lesní stezky.
Ploužil jsem se bahnem, špínou a smetím,
abych vás probodl svým krásným kopím.

Nic na světě férové není,
já si vaši smrt nepříl.
Však pradávného pokolení
sněm mi příkaz vydal."

Amálka s úsměvem na tváři odvětila:
"Vězte pane, dávno jsem vám již odpustila.
Chci od vás jen jedinou laskavost,
zničte sněm, co mě vám vydal na nemilost."

Jiskřičky v očích ztratily se náhle ze světa
sličná Amálka již není mezi námi.
Assasinovi v hlavě neustále zněla její poslední věta:
Řekl tedy: "Vzali jste světu krásku, zatočím tedy s vámi!"
Přistoupil k oknu, kde barvila jezero luna tichounce.
Pojednou assasin, tvrdý jako kámen, započal plakat tichounce.

Pláč změnil se v nehynoucí agónii,
v okně málem shodil její magnólii.
Jediná relikvie na ní zůstala mu v ruce ležet,
uvědomil si záhy, že musí běžet.
Vzal si tedy vzpomínku na ní,
naposledy pohlédl na mladou paní.
Oknem vylezl v zahradě,
vícekrát neukázal se na tom hradě.
V ruce neustále třímal jen magnólii,
poslední relikvii na slečnu Amálii.