Fiat voluntas tua

Chycena do sítí na mezi,

na pomezí rozvahy a bláznovství,

mám přání nevelkých rozměrů, nemalé váhy,

mám jen jej a smysl, co je nahý.

Obnažený dohola, a já chodím kolem dokola,

stále kolem horké kaše, která trpělivě čeká; 

je horká a po kraji talíře stéká. 

Luční tráva - jak je měkká, vábí k spočinutí v jejím provzdušněném klíně. 

A co na tom, že s příchodem zimy

ztratí svěžest svou, vůni svou, co na tom, že zahalí ji sněhobílé závěje... 

Mladí, věz, je naše jediná (?) naděje, 

naděje pomíjivá, přesto je, můj milý, doposud naše.