Oslíci v černých fracích

  Nová noc a po ní den, den po noci probdělé, do kterého mě zamotá spánek, aby mi tloukl rezivé hřeby do hlavy. Je to stejně podivné, spát ve dne a třást se zimou ve vyhřáté mísnosti do níž svítí slunce východní. Tak začínají sny.

 Sny podivné, které probuzeným hlava nebere. Přicházejí nečekaně tak, jako život bez hole bílé, kterou malíř odhodil i s paletou barev. A opět mraky nás přikrývají stínem.

Jdu ve slunci i dešti zároveň

hlavu skloněnou k silnici alejí dubů spolykanou

a nohou chromou

uhýbám pramenům.

Světlo proniklo do kříže cest

jen lehce

aby rozhalilo oponu výdechu smrti

a já míjím vůz pohřební bez funebráků

on míjí mne

prozářen fialovým stínem.

Dva oslíci mi z barvy pohlédnou

pohledem žalostným smutně do očí

vydechnou šero do srdce

jenom tak tiše aby nespolkly ptačí písně

tu hudbu která doprovází rakev s bytostí mě neznámou.

A oslíci v černých fracích mizí do ztracena

aby uvolnily prostor pro kočár tažený

třemi páry koní bez chocholů

pouze oděni byli do vlny šedohnědé

a nevrhali stín.

  Obrátil jsem se, abych sešel z cesty a stanul  před chrámem v místech, kde mimo sny žádný chrám není. Oslíci zmizeli a mrtvou bytost pohltilo zdivo kostelní. Já ještě chvíli bloudil mezi sloupy a lavicemi v chrámu mnoha lodí, abych opět vyšel do světla, rozloučil se se spřežením mrtvých koní. Jen oslíky v černých fracích jsem již nikdy nepotkal