Odcházím

Nad hladinou tanec zpívá,
nahé stíny ve světle tmy,
pod hladinou se kůže svléká,
slizké ruce rvou ji ze zimy,
lebky chrastí svou mši.

Tíha je světlo v prázdných dnech,
shnilý vítr v ústech žen,
v dlani kost, co byla dechem.

Až mlha spadne do řeky,
začnou se vařit mokré skřeky.
Těla se lámou, jak svíjí se dech,
polibky slizké jak utopený mech
a jazyk, co šílí ve spálený ret.

Pod vodou šeptají odřené dásně,
kroutí se červi, bez bolesti.
doteky chladu, objetí, jenž hoduje
v sevření, co trhá kosti,

jazyk zajede až za oční důlky.
Pukající hřbety těl v údolí,
zpívají píseň o ráji, co nebolí,
kde každý spočine v kapradí.
Stopy se vpíjí v mokrý krach,

zatímco mraky zvrací prach.
Hory se rozpadají ve vlnách
a než ticho odkryje líný pach,
jen řeka ví, jak chutná strach.

„Co zůstane, až padne déšť?“
„Jen studený jazyk na tvém těle.“