Óda na Bedřichov

Bedřichov slaví čtyři sta dvacet
čtyři sta dvacet dlouhých let
celý život budu se rád vracet
do obce, která je můj celý svět

Kvítek Bedřichova v srdci raší
když sněží, nebo zebe mráz
stále teplo v chaloupce naší
do vesničky vrátit se přišel čas

Tuze rád v Bedřichově bych žil
denně cítil vůni zelené zahrádky
v létě pod vzrostlým smrkem snil
pohledem na luh, jako z pohádky

Na kopečku stojí kostelík bílý,
k němuž dlážděná cesta vede
však zde mohu zůstat jen chvíli,
když nad vsí táhnou mraky šedé

U opravené cesty stojí kříže,
jež osudy mnoha lidí skrývají
těším se, až budu k vesnici blíže
proto sláva těm, kteří k obci vzývají

Bedřichov každým rokem se mění,
jen vzpomínka na dětství nezvadne
před chaloupkou sedím do setmění,
než slunko za obzor večer zapadne

Miluji rodnou svou vísku,
jejíž krásu zachytím v básních
vždy stojím jí věrně nablízku
v časech bohatých na sníh

Lásku k Bedřichovu jsem získal,
jako dítě ke svojí mámě
každý den radostně si pískal
pohledem na Malinové stráně

Bedřichov mám vrytý do morku
nedá se popsat jenom pár větami
pod stromy ležím v letním horku
a myšlenka spásná v hlavě utkvěla mi

Kraj pod Nekrasem, Bohem stvořený,
jejž vísku k nebesům pozvedá
kdo v Bedřichově zapustí kořeny,
za nic na světě vyrvat se nedá