Cesta

Unášen proudem do neznáma
namaloval jsem krajinu, již v dáli na mne matka mává
nechal jsem doma psovi slaninu,
a utíkal jsem za ní
ahoj mami, ty tak krásně voníš.... podal jsem jí dopis
a v něm strohý popis, večerní krajiny u lužního lesa
cesta k pokladu tam leží, odkud máš ten dopis? Má matko Boží
napsala jsem ho nad Pohledem na sto pražských věží, a ty synu Boží kdes jej našel?
Z Tvých chladných a přesto hřejivých dlaní... Z konce světa jsem pro něj zašel..
Ach ty ubohý, jak já se pro tě naplakala, jaké strašné měla spaní
Já slyšel šum křídel holubích v Tvých věžích, již nemusíš se bát, matko, krásná paní
Pojď na cestu podivných slov vydáme se teď, však se podívej jak sněží
Kam až vede naše cesta společná? Jak zvuk se vině, sedá na vločky, které hřejí jako led
Cesta naše nemá konce, jde za světlem týden, měsíc nebo mnoho let.
Světlo naše ať na cestu svítí, neustane jako život sám, děj se tak hned...
žehnej nám živote sám, vesmírná sílo, matko
Ve všech formách Tvého projeveného Božství, dej nám sílu toto rozeznávat při každém kroku. Ámen
Om