Kocovina z lásky

V mých žilách
hedvábném modrém potrubí
po stěnách stéká smutek.
V kalužích se topí peří holubí
a skutek utek'.
Po mokré dlažbě se potácí
má hrdost a můj klid
zas přemlouvají zlaté lampy
ať s nimi jdou ještě pít.
Ráno se mi pak snaží zatajit
že všechny drobné propily a poztrácely
a že Tvé dlaně je v jednu chvíli v hrsti měly.
Mají kocovinu
a zbytky Tebe zvrací.
Po sté jim říkám na rovinu
ať tolik neutrácí.
Mé svědomí jim už na dluh nedá.
Vždyť z hedvábného potrubí zbyla
jediná žíla
prázdná
bledá.