Věštba

Uprostřed údolí slzavého,
v závěru rozsudku, následně neplatného,
jen tiše právě,
sedíš v plavkách v trávě.

Slzy ti po těle ztékají,
smutky tvé v očích ti vzlykají,
vyhlídky bílé,
o budoucnosti,
jsou již jen minulostí,
ošklivé a tklivé,
nechtěné přítomnosti?

Ach kdo ti obstará krásnější šaty,
kdo skryje tvé křivky jen pro vaše noci,
snad jednou přijde ten milený, zlatý,
ten s něhou, pokorou, milovat moci.

Já vím on přijde,
a až přijde, více již neodejde,
povede jen tebe jako svou jedinou,
ponese v náruči tmou,
tebe, tak krásnou a nevinnou.
V období těžkostí tohoto světa,
on bude tě milovat,
a nebude litovat,
že pro tebe musel jít,
až na okraj města,
aby i on šťasten, mohl být.