Její EPITAF?

NEBOJ, i když se celý bouříš,
Leť se mnou do mraků...
Oči mhouříš.
Vplujem do velkých vod,
I malých zázraků.

A jak objeví se z čistého
Nebe hromy, blesky...
Ustojíme je.
Ty máš mě a já Tebe.
Stejně slané slzy, stesky.

Spolu jít, a hezky...
Nejen do mraků.
Jedinou cestou,
Před námi neznámé vody...

I kdyby nás ke dnu
Chtěly táhnout
Víry, svody... nepotopíme se.
Odoláme.
Až do samého soumraku.

TAK NEBOJ SE tmy,
Zas přijde světlo...
To jsme my.
Vyprahlí jako poušť,
Kořeny drží skály...

Země není jen pustá souš.
Můžeme růst, anebo
Zůstat tam, kde už
Jsme jednou stáli.

Trochu živé vody,
Kámen se drolí...
Když ze srdce padá,
I skálu mocnou
Ta bezmoc bolí.

NEZOUFEJ, když bolest cítíš.
To patří k nám...
Jako sůl k moři.
I zem ví, co je krupobití,
A lesy pláčou, i když hoří.

Skalní útes pozná vlnobití,
Vítr skálu láme.
A když my hrajeme si s ohněm,
Někdy před ním neutečem.

Celou duší, celým tělem...
Se známe.
Být černým koněm,
To taky chceme.

Jen potřebujem
Občas zkrotit...
Jak divoká Země.