A mám to...

MÁM RÁDA...

Ty věci mezi nebem a zemí..

A lidi. To na nich, a kolem...

V nich, i bez nich.

To tajemství ukryté v mlhavé představě

Lákající... jen vidět.

Jak mizí ve své podstatě skutečnosti.

Odhalené rozpustilosti.

Bože, Ty jsi ale!

I když občas tak krutý a tajemný, bodrý...

Mám chuť být Ti nevěrná.

Ale jsi nejlepší z dobrých.

A stejně pak v tichosti k Tobě vracím se.

Nesměle... O to víc.

Malá a pokorná.

Zdá se, jakoby nečekaně, tak náhle...

Jako tehdy... ke mně Ty.

Nevím, koho sám vlastně vzýváš,

Když shora se díváš trochu odevzdaně.

Taky’s přišel za mnou tajně, lehce zaklepal...

A až Tě uslyšela, v těch dveřích ani neviděla,

Ale z okna dokořán otevřeným zahlédla.

Tehdy jsem tomu snad i uvěřila.

A pustit z hlavy Tě na okamžik chtěla.

Marně.

A i když mi to děláš těžké,

Jsi ten jediný, kdo mě zvedá..

A ještě odpouštíš, byť nejsem bez viny.

Ten kámen, co ve mně držíš tíživý,

Bys nejradši někdy hodil.

Balvany měníš v perly zářivý...

I bahnem by se pro ně jeden brodil.

Bože, mám Tě tak ráda!

Když jsi se mnou, ve mně i nade mnou.

A chci Tě. I když to často bolí.

Chci to dál cítit...

A nejlépe všechno najednou.

Pane...

Možná jsi tak božský a čistý. Bez viny.

Ale nebuď si zase tak jistý...

Sám sebou.

Byť v očích Bohyně jsi jen Ty.

Jediný.