Vyznání

Chci něco říct, říci to od srdce. Říct ti to do očí bál bych se velice. Proto se uchyluji k psaní těchto řádků, snad dopíšu je, než přijde konečná stanice. Srdce mě bolí a nohy mi slábnou, při pomyšlení, jak tohle mé city bez tebe zvládnou. Něco mám na srdci a už to chce ven, dřív něž promoci chci si splnit ještě jeden sen. Sen, který se mi zdál, sen o dívce, kterou jsem si celý život přál. Ten sen je o tobě, o dívce, která můj oheň v srdci znovu zažehnula. V první chvíli v první vteřině, svým pohledem jsi mě uhranula. Naše oči se střetli, a já cítil to co nikdy předtím, jako bychom v sobě četli, ten pocit při pohledu do tvých očí stále cítím. Možná bylo to jen jednostranné, možná to byla jenom chvíle, ale v tu chvíli mé srdce bylo celé zacelené, a bušilo jako bych měl v nohách už čtyři míle. Dále přemítám o té vteřině, kolik pocitů jsem cítil, jako přivonět si k čerstvé květině, já do paměti jsem si ten okamžik vštípil. Vzápětí jsem si uvědomil, že kdybych špatná slova zvolil, možná bych tě na dobro ztratil. Tak raději jsem nic neřekl, já tohle prostě neumím, své srdce jsem raději zamkl, dál šel jsem sám s vědomím. S vědomím toho, že takhle tě asi nikdy nezískám, to, co cítím já prostě nahlas neříkám. Na konec však jednu cestu znám, cestu, kterou pro vyjádření svých pocitů využívám. Skrze své básně na tisíc způsobů mohu ti říct, že právě tobě, ve všem já vyjdu ti vstříc, a nepotřebuji tisíc důvodů k tomu si tě za ženu vzít. Promiň asi předbíhám, když právě ty jsi tou dívkou, před kterou své city nehlídám, před kterou neskrývám touhu svou. Opravdu toužím po tom, ti to všechno říci sám, ale tohle je asi jediný dar, který mi byl dán. Dar, při kterém je můj jazyk mlčenlivostí zavázán. Své city tak vkládám sem, jen tak se s nimi mohu svěřit, jen tak neztrácím pod nohami pevnou zem, a můžu tak dále o tvou ruku soupeřit. V posledním verši už ti řeknu jen, jsi to ty, můj velký sen, najít tu pravou z milionu žen.