To já jen tak..

Ahoj, jak se máš? To seš ty, co tady tak sám sedáváš? Dobře, tak já ti něco povím, a doufám, že tak tvůj pohled na dobro změním. Máš strach, to je to, co tě trápí. To je to, co tě na začátek vždycky vrátí. Strach tě začal ovládat, máš strach hned jakmile tě začne někdo poznávat. Dál už ale nevidíš, že když se o kus sebe podělíš, pak lidi raději tě budou mít, tvůj příběh jim bude do smrti v uších znít. Příběh o klukovi, co nebál se říct, co má na srdci a bylo mu jedno jak hloupě by to mohlo vyznít. Co takhle těm lidem všechno dát, třeba by tě někdo začal mít i rád. Zvykl sis na samotu, ale v duši víš že nejsi sám, když přijde na temnotu, jsou kamarádi, co udělají pro tebe ten rám. Rám naděje, co tě podrží, abys stihl ten poslední vlak, abys našel to nádraží. Musíš nastoupit do vlaku, který už nezastaví, najít si dívku, která se za tebe vždy postaví. Najít tu, která rozzáří ti úsměv na tváři, a než dokončíš větu, už povedeš jí k oltáři. Jde tu jen ale o tebe, to tobě byla dána možnost, napsat si svůj osud podle sebe, změnit provždy svou totožnost. Změnit se v někoho, který už nikdy neustoupí, v někoho bez lží a správného, co se už znovu v slzách neutopí. A ať už přijde na lásku nebo na bolest, půjdeš dál za svým snem, mít svou ratolest. Nejsi žádný Kasanova, ale máš velký srdce, a když zapojí se hlava, a pomůžou i ruce. Pak najdeš i ty svůj zlatý grál, pro tu pravou budeš jediný král. Sílu mluvit ti vzal, ale kde bůh vzal tam taky dal. Dal ti obrovský dar, díky kterému proměníš každou trhlinu na pevný svár. Dar, o kterém lidi o kolo tebe netuší dar, o kterém se mluvit ani nesluší. Je to tvé tajemství je to tvé břímě, že své city dokážeš skrývat jen v písmě. Jednou však, ona osloví tě, a ty budeš vědět, že tohle je ten vlak, že ona je jediná, co můžu nosit tvoje dítě. Buď na tu chvíli připraven, protože jen na chvíli objeví se, a jestli tvůj cit zůstane nevyřčen, ona s tebou nikdy to břímě neponese. Budˇ tím kým jsi, buď sám sebou. Merci, měj se a brzy na shledanou…