Nezvaná

Něco se se mnou děje.

Na povrch se dere, co už mělo být dávno skryté.

Bojuju s tím, čím dál, tím víc.

Nevzmůžu nic.

Netuším co to se mnou děláš, vím, že nesmím, že nesmíš.

Nezvala jsem jí dál. Ale ona už nechtěla venku stát a pořád se jen bát.

Bát se zaklepat, bát se otevřít dveře.

Bála se, že jí vyženu sviňským krokem, že jí spráskám bičem.

Bála se na mě podívat, zavírala jsem pokaždý oči, až to prostě vzdala.

S prvním pohledem do jeho očí, s prvním dotekem, s prvním vdechnutím jeho vůně..... neptala se a vstoupila.

Zastihla mě nepřipravenou, já už nevěřila. Nevěděla jsem,že mě to ještě potká.

Předstírala jsem, že ten nový nájemník uvnitř mě není. Že je to nemoc, divný stín, pozůstatek nočního snění.

Nemohla jsem ten divný pocit pojmenovat, přemýšlela jsem, co mi to zvláštní sevření připomíná. Bylo to vzdáleně známé, bylo to nutkavě znepokojující a zároveň uklidňující a hřejivé.

Jako slunce a stín zároveň. Jako tichý den, kterým zmítá bouře. Něha a vášeň pospolu.

Podívala jsem se do zrcadla, zhluboka se nadechla a pověděla ji....vítej ..... LÁSKO