Příště pozor na jazyk!

Růží, jež nesladce píchá,
dívku, co sladce upíná zrak ke mně,
obdaroval jsem dočista němě.
Vždyť člověku se těžko dýchá,

hledí-li v tak sličnou tvář,
tím spíše pak v mluvení
je mu, jak by kamení,
které nemá svatozář,

zasypalo hlasivky;
nebo jak by chytil rýmu,
která nijak vzorně by mu
mluvit k uším té dívky

povolení nedala.
Pro jiného děva pak
chystala by zásnubák.
Nu a mě by nechala.

Když jsem tedy ústy svými
hlásku žádnou vydat nemoh,
natož slova nebo rýmy,
dívka praví, že jsem lenoch,

co se týče mluvení.
Ihned ale děla mně,
že bych třeba vaření
mohl umět náramně.

Už jsem zvolna ze své pusy
počal soukat jistá slova,
tu se ale vznesla sova,
načež zřel jsem divé husy,

tam kde jsou nebeské brány.
A já pravil „huso hloupá“,
zamířiv zrak v ony strany.
Poté nebyla vůbec skoupá

ta dívka na výrazy sprosté.
Myslila, že husou ji zvu.
V srdci způsobila mi tím jizvu,
neb že láska neporoste

její ke mně, jasné bylo žel,
byť jsem husou nazval husu
a ne holku, jíž jsem pusu
dáti milionkrát chtěl.

Dívka nečekala ani vteřinu,
zdrhla a mě nechala mezi jetelem,
leč já se smířím s tímto ortelem.
Opět sám vlezu si pod peřinu.