Zabíjím veškerou racionalitu,
když vzhlížím vzhůru k nebi
na posvátná města andělů a bohů,
co postavili své domy z oblaků
a jejich stravou je sluneční záře..
Někdy koukají dolů a smějí se -
smějí se tomu, jak máme zacpané uši,
jak děláme všechno po svém
a jak žádáme
o znamení,
která dostáváme,
a která v hluku mysli
nevidíme,
ani neslyšíme.
Odkládám rozum pod postel,
nechávám ho spát,
je jak malé dítě - křičí,
dožaduje se pozornosti,
ale děti
ještě věří v anděly,
v města v oblacích,
v radostný svět.
Nechám ještě rozum spát
a stanu se na chvíli
opět malým
dítětem.