Proměna

Já chamtivec obrovský
na čele vrásek tisíce
neznaje životní krásy
chtěl jsem mít všeho nejvíce.

Měl jsem všeho hojnosti
jen mé srdce chřadlo
Měl všeho dosytosti
mé srdce nežilo, ale pomalu chřadlo.

Z dáli jsem uslyšel
ptačí zpívání
Oči dokořán měl
začalo mé hledání.

Chtěl jsem toho ptáka zřít
obdivovat jeho hlas
či spíše ho ulovit
aby mi doma krátil čas.

Trnitá cesta byla
šel jsem však pořád dále
Naděje ve mně žila "nesmím přestat,
opakoval jsem si stále"

Ten jeho hlas tajemný
v uších mi stále zněl
jako květ omamný
plnou hlavu jsem ho měl.

Dral jsem se trnitým křovím
klopýtal černým lesem
zmáčen svou krví
soužený ukrutným hlasem.

Touha vlastnit mě hnala dál
mít toho ptáka tajemného
Tolik, přetolit jsem o něj stál
mít něco, co nemá nikdo.

Konečně jednoho dne
stanu jsem uprostřed louky
Rázem procitl ze svého sne
on přestal být chtíčem mé touhy.

Ve zlaté kleci
tam žalostně stál
pták svázaný ostnatým drátem
bez známek života, bez pomoci.

Ta jeho píseň překrásná
nebyla píseň radosti
Byla to volání bezmocná
plná smutku, trápení a zlosti.

S očima zalitýma slzami
vysvobodil jsem ptáka raněného
Držel ho rozechvělými dlaněmi
Dával mu dopřát pocitu bezpečného.

Najednou dlaně mé hřály
shlédl jsem proto nevěřícně
a místo ptáka raněného
tam tepalo mé srdce vlídně...