kamenné měsíce

 

odjakživa

 

 

 

odjakživa – pustota nebes

 

ohlodaná na krystaly

 

/bylo to jak prorůstání/

 

tvého slova ztišeného jedem

 

dnes tábořím v té šíři

 

rýhami v dlaních

 

 

pokání

 

 

 

 Je první měsíc

 

a všechno kolem – hořkne

 

a svírá se do mandloní

 

leden se topí v korytech

 

oči se sypou tak nějak křehce

 

a kdosi si ustlal na kolébce

 

z těl padlých ptáčat ze svých hnízd

 

jen vítr a mráz tu umí číst

 

a sklízet v hexagramech polí

 

dříve než shoří poslední list

 

 ve stéblech – utopíš se

 

prázdnota bolí jako smrt

 

pak zas mráz vymaluje

 

obrázek na skle pro můj dech

 

/jako by nebylo dost zemské tíže/

 

když leden se topí v korytech

 

a cizí těla klečí u cizího kříže

 

 

inverze

 

 

 

 

je třetí měsíc

a všechno kolem

se měkce snáší

 

miluju každým sprostým slovem

město ve světle mrtvých hvězd

 

ve shonu ranních tramvají

vychladlí andělé jdou pozdě na mši

 

lze tu snést ještě tmu

nebo ji tajit jako bolest

v šepotu vlečených křídel

srdce tak bílé rozpouštět

dál na provázku ve větru

 

v ulici co nemá konec

do hlíny pod jabloně

zakopat papírový skelet

nepravidelná linka

 

 

ocel jak je před rozbřeskem

nekonečně bezbarvá

prolamuje vlaky v mostech

po páteři ještěra

 

stín se  zas přelil v závist slunce

popel léčí zakousnutí

od lesa a od janovce

 

sen si dna lokne

ve dne spí

a v noci loví

zavřeným oknem

vždy ani koho

ani co

jen po věčnostech

 

ráno padá z těhle hostin

krásně roztříštěné sklo

 

setkáme se v nesetkání

z mapy složíš origami

motýla co nelítá

 

z vlasů ještě vytřepávám

havrany plašící zvuk

i příměstské lokálky

 

na řetězy korálky

navlékání nedovedu

na obzoru zbylo z hradů

kolik hlav tak tolik saní

 

rám sesype z krasohledu

rozostřený do léta

kamenět             marika, egil, irem

přílišný podzim

setřásl čas

a zkostnatěl stálý

 i kdyby pomohlo

vystavět křídla   

přílivem bělostným

v raccích

nad rzivým mostem

na pravý a levý svět

svorník té klenby věčně chybí

jen o třetí z rána  se  ve vlastní krvi

na okamžik vrací jeho stín

proti portálu katedrály

 

 

Mik  Emilla

 

 

 

až se beze zbytku zasním

 

bez nápadné náklonnosti

 

vložím písmo v holých větách

 

mezi bílé klouby kláves

 

až samota šestým smyslem

 

navštíví mne v druhém domě

 

slaměná pole svlečou ohně

 

popíšu ti po slabinách

 

bolest   pro níž není runa

 

až se beze zbytku zasním

 

odpářu kapelám z knoflíků měď a alabastr

 

pak se vydám po rovinách

 

pro něž není zobrazení

 

jenom řeka

 

stírá  rozdíl